Soudce Krhut: Učitel pracující ve Škodovce? Kdo chce odpustit dluhy, musí se snažit vydělávat víc

Chce-li se někdo oddlužit, měl by vyvinout veškeré úsilí a najít si co nejlépe placenou práci. A to i za cenu toho, že půjde pracovat do jiného oboru.  „Lze-li to po dlužníkovi spravedlivě požadovat, což podle mne lze, je dlužník povinen i takto změnit druh práce,“ říká v rozhovoru Rostislav Krhut, soudce krajského soudu v Ostravě a odborník na insolvenční právo. Sám se setkal s případem, kdy pedagog začal pracovat ve Škodovce.

Na odborném semináři v Olomouci jste říkal, že si po večerech promýšlíte, co byste dělal, když byste byl dlužníkem, který má mnohočetné exekuce. K čemu jste dospěl?

Dospěl jsem k závěru - za předpokladu, že mnohočetné exekuce rovná se tak vysoké, že jsou reálně nesplatitelné - že bych neměl žádnou motivaci snažit se alespoň o nějaké splácení. Mé myšlenky by zřejmě oscilovaly mezi odchodem do zahraničí, asketickým životem s knihami a rozhlasem v malé pronajaté garsonce a pokračováním v práci s možností maximalizace odměny formou naturálního plnění. Tedy v práci s nízkou mzdou, kde ovšem zaměstnavatel dává k dispozici benefity jako jsou firemní auto, notebook, telefon, ubytování, stravu či dovolenou. Jinými slovy, je-li někdo v trvalém, hlubokém úpadku, trvající exekuce v podstatě nic neřeší.

Proč podle Vás volí oddlužení jen zlomek lidí? Mnohočetné nebo neřešitelné exekuce má v Česku až 500 tisíc lidí, ale do oddlužení jich každoročně vstupuje jen kolem 20 tisíc.

Asi neřeknu nic nového. Velkou bariérou je vyšší srážka z příjmu v oddlužení než v exekuci, když jsem si to zkoušel počítat, vyšel mi měsíční rozdíl až 8000 korun. Další demotivací je čekání na všeobecné zkrácení splácení v oddlužení na 3 roky. A konečně, určitě existuje část populace, která své problémy řešit prostě nechce.

Jak v praxi probíhá posuzování, zda člověk opravdu vyvinul veškerou snahu, aby věřitelům splatil co nejvíce, což je nutné k úspěšnému oddlužení?

Toto posuzování lze rozdělit na průběžné a závěrečné. Závěrečné se soustředí zejména na ty dlužníky, kteří nezaplatili 30 procent a přichází do úvahy počínaje koncem roku 2024. Průběžné posuzování probíhá na základě návrhu či obecněji nějakého externího podnětu, podle mých zkušeností spíše v menším počtu věcí.

Popisoval jste, že jste se setkal s příběhy, kdy se učitel s nízkým příjmem nechal zaměstnat ve Škodovce. Měli by insolvenční správci nutit dlužníka, aby kvůli lepšímu finančnímu ohodnocení změnil obor a šel třeba pracovat manuálně?

Dlužníka nenutí správce, ale zákon. Lze-li to po dlužníkovi spravedlivě požadovat, což podle mne lze, je dlužník povinen i takto změnit druh práce. Oddlužení není povinné – kdo ho chce využít, musí splnit nastavené podmínky.

Někteří lidé mohou mít oficiální mzdu daleko nižší, než jaké mají reálné příjmy. Například řidiči kamionů nebo obchodní zástupci, kteří dostávají diety, respektive cestovní náhrady. Není nespravedlivé, že diety nelze v exekučním ani insolvenčním řízení postihnout? A dá se s tím něco dělat?

Nespravedlivé asi ne, ale opět - v rámci povinnosti vyvinout veškeré úsilí - je povinností dlužníka přejít na lépe placenou práci bez diet, třeba jako řidič MHD.

Pracují insolvenční správci svědomitě? A nebo se najdou i tací, kteří dlužníka prakticky neznají?

Opět nepřekvapivě uvedu, že existuje celé spektrum správců od správců srdcařů, kteří svou činnost vnímají jako poslání, přes dobré profesionály až po správce, kteří vidí oddlužení jen jako zdroj příjmu. Ale třeba německý kolega soudce v rámci INSOL Europe (evropská organizace sdružující odborníky na insolvenci – pozn. redakce) uváděl, že v Německu je to úplně stejné.

Jsou podle vás prospěšné osobní obhlídky obydlí, které by měli insolvenční správci vykonávat? V čem?

Ano, jsou. Nejen jako informační zdroj o případných postižitelných movitých věcech, ale hlavně jako zdroj poznání dlužníkovy sociální situace, jeho způsobu života, což považuji za důležitou informaci pro posuzování dlužníkova potenciálu na trhu práce.

Máte na závěr nějakou radu pro věřitele?

Soudci moc radit nemají, tak snad jen pro věřitele případných úvěrových pohledávek, aby poctivě a důkladně zkoumali úvěruschopnost svých dlužníků.

Autor: Lucie Havlišová

Zdroj foto: Michal Novák