Od Sametu po současnost

K zásadnímu obratu došlo na počátku nového tisíciletí. Situace byla tehdy již zcela neudržitelná, a tak musel stát přikročit k razantní změně, která věřitelům zajistí lepší vymahatelnost práva, a tím přispěje k větší hospodářské stabilitě. Proto byli v Česku po vzoru západních zemí zavedeni soukromí soudní exekutoři. Ti začali pohledávky vymáhat jako podnikatelé, kteří jsou na rozdíl od státních úředníků motivováni k efektivitě své práce odměnou za dosažené výsledky. Vymahatelnost práva se díky tomu v poměrně krátkém čase zvýšila na úroveň zhruba 30 až 40 %.

První exekuční návrhy bylo možné podávat od září 2001. Do konce roku bylo tehdy nařízeno celkem 4 302 exekucí. V roce 2002 se již jednalo o více než 57 000 případů a v následujících letech jejich počet nadále významně rostl. Vůbec nejvíce nových exekucí bylo zahájeno v roce 2011. Od té doby jejich počet s výjimkou roku 2014 opět pozvolna klesá.

Počátek nového tisíciletí znamenal v Česku nástup velkého boomu spotřebitelských úvěrů, které u nás začaly být ve větší míře nabízeny již koncem 90. let. Češi díky rostoucím příjmům postupně získávali větší finanční sebevědomí, naučili se víc utrácet a podobně jako obyvatelé západních zemí už nechtěli s pořizováním nových věcí čekat do okamžiku, kdy na ně budou mít našetřeno.

Stát na tuto situaci reagoval novým zákonem, který upravil některé podmínky poskytování půjček, většinu pravidel však ponechal na domluvě mezi věřitelem a dlužníkem. To se tehdy zdálo být dostačující. Teprve zhruba o dekádu později odkryl další rozmach poskytování půjček a tvrdé praktiky některých úvěrových společností, umocněné o důsledky tehdejší hospodářské krize, zásadní mezery tohoto řešení.

Dalším krokem, který měl po zřízení soukromých exekutorů podpořit vymáhání pohledávek v Česku, bylo zvýšení advokátního tarifu. Již od roku 2000 nebyli advokáti za poskytování svých služeb v souvislosti s vymáháním pohledávek odměňováni za jednotlivé provedené úkony, ale ve formě zjednodušené paušální odměny. Ta byla původně stanovena na zhruba šestinásobek odměny za jednotlivý právní úkon, což mělo v průměru odpovídat skutečnému počtu úkonů, které musel advokát v souvislosti s vymáháním pohledávky uskutečnit.

Přestože se práce advokátů díky rostoucí míře standardizace a automatizace postupně zjednodušovala, byly v roce 2006 tyto paušální odměny velmi razantně zvýšeny, což znamenalo také zvýšení nákladů vymáhání pro dlužníka.

K vůbec nejvýraznějšímu nárůstu došlo u malých dluhů, kdy například u pohledávky v hodnotě do 500 Kč advokátovi místo původních 1 500 Kč nově náležela odměna ve výši 4 500 Kč. Právě tato změna byla impulsem k nežádoucímu obchodování s pohledávkami, neboť zisk z jejich vymáhání v některých případech vysoce přesahoval jejich původní hodnotu.

Těsně předtím, než naplno udeřila globální finanční krize, byl v Česku po vzoru západních zemí zaveden institut oddlužení neboli osobní bankrot. Jeho záměrem bylo nabídnout občanům, kteří přestali být schopni splácet své dluhy, cestu zpět do normálního a ekonomicky udržitelného života. Podmínkou úspěšného oddlužení bylo, že dlužník musel být v horizontu 5 let schopen splatit věřitelům aspoň 30 % svého dluhu. Jeho výše na rozdíl od exekuce v průběhu oddlužení již dále nenarůstala a po jeho úspěšném ukončení byla dlužníkovi zbývající část dluhu odpuštěna.

V prvním roce bylo českými soudy povoleno zhruba 700 oddlužení, v následujících letech jejich počet významně narůstal až na rekordních více než 19 000 v roce 2013. Od té doby počet podaných i schválených žádostí o oddlužení pozvolna klesá.

Přestože světová ekonomická krize vypukla již v roce 2008, její důsledky se v Česku v oblasti dluhů naplno projevily až o tři roky později. Rok 2011 znamenal absolutní vrchol v počtu nově zahájených exekucí, celkem se jednalo o 959 000 nových případů.

Nemalá část těchto exekucí byla zahájena na základě tzv. rozhodčích doložek, které již o několik let dříve začali ve svých smlouvách využívat někteří poskytovatelé úvěrů. V praxi to znamenalo, že o nároku věřitele v těchto případech nerozhodoval soud, ale soukromí rozhodci. Ti někdy poskytovateli kromě vlastního dluhu posvětili i nárok na neúměrně vysoký úrok a tvrdé sankční poplatky, které tehdy platná regulace poskytování spotřebitelských úvěrů nijak nelimitovala. Důsledkem v některých případech bylo až mnohonásobné navýšení původního dluhu, který se tak pro dlužníka stal jen obtížně splatitelným.

Posledním krokem, který přispěl k větší ochraně práv věřitelů, byla novela občanského soudního řádu z roku 2013, která umožnila postihnout v rámci exekuce kromě majetku dlužníka také příjmy a účty jeho manželky nebo manžela. Změna reagovala na přijetí nového občanského zákoníku, který mj. nově definoval problematiku společného jmění manželů a v této souvislosti stanovil, že dluhy ve společném jmění mají povinnost platit oba manželé. Vzhledem k tomu, že s výjimkou případů upravených předmanželskou smlouvou spadají příjmy a úspory každého z manželů do jejich společného jmění, bylo v rámci výkonu práva následně umožněno, aby exekutor tyto prostředky zabavil nejen samotnému dlužníkovi, na kterého je vedena exekuce, ale právě i jeho manželce či manželovi.

Rok 2014 znamenal pro uspořádání vztahů mezi věřiteli a dlužníky další zásadní přelom. Po bezútěšných 90. letech, kdy věřitelé trpěli téměř nulovou vymahatelností práva, přispěla většina následných zákonných úprav k posílení jejich postavení. Značná část těchto změn byla potřebná a žádoucí, některé však s sebou přinesly i negativní důsledky, neúměrně zatížily dlužníka a nedostatečně reagovaly na vývoj v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů. Od roku 2014 proto začaly být přijímány zákony, které měly postavení dlužníka opět zlepšit.

Jedním z nejpalčivějších problémů byly vysoké odměny advokátů, které z vymáhání pohledávek učinily atraktivní byznys. Nepřiměřené odměny byly sice již v roce 2012 sníženy, s ohledem na standardizaci právní agendy však jejich paušálně stanovená výše stále dostatečně nereflektovala náročnost konkrétních případů a u menších pohledávek představovala nepřiměřené zatížení dlužníka, který tyto náklady musel hradit. 

Nespravedlnost této situace potvrdil v roce 2013 i Ústavní soud a paušální odměny zrušil. V roce 2014 pak vstoupil v platnost nový advokátní tarif, který se vrátil k původnímu principu výpočtu odměny podle počtu skutečně provedených úkonů. To znamenalo další výrazné snížení odměn advokátů, které přineslo zlevnění vymáhacího procesu a zároveň i konec nežádoucího byznysu s dluhy.

Na druhou stranu změna svým velkým rozsahem zadělala i na nové problémy. Řada advokátů totiž přestala mít zájem agendu spojenou s vymáháním pohledávek řešit, případně k tomu začala být ochotna jen za vyšší, smluvně stanovenou odměnu, kterou musí ze své kapsy doplatit věřitel.

Další změny, které vedly k posílení postavení dlužníka, přišly hned v následujícím roce v oblasti exekucí. Všeobecně kladně přijímanou novinkou bylo upřesnění výčtu movitých věcí, které exekutor dlužníkovi nesmí zabavit. Ten nově lépe reflektoval základní potřeby dnešní domácnosti, aniž by na druhé straně významnějším způsobem snížil možné uspokojení práv věřitele. Ostatní přijaté změny měly v tomto směru již znatelnější dopady.

V první řadě bylo stanoveno závazné pořadí jednotlivých způsobů výkonu exekuce od úvodního provádění srážek ze mzdy a postihu dlužníkova účtu přes následný prodej jeho movitých věcí až po případnou dražbu nemovitosti. Exekutor tak ztratil možnost přizpůsobit svůj postup okolnostem každého konkrétního případu, což vedlo ke snížení efektivity a prodloužení procesu exekučního vymáhání.

U dluhů do 30 000 Kč bylo dále znemožněno uspokojit je prodejem dlužníkovy nemovitosti, pakliže v ní má hlášeno trvalé bydliště. V neposlední řadě pak byla omezena možnost postihnout příjem a účet manželky či manžela dlužníka, která byla zavedena v roce 2013 v souvislosti s novým občanským zákoníkem.

Zcela zásadní změnu z hlediska dalšího zadlužování českých občanů znamenalo přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru. Předchozí regulace ponechávala velkou část podmínek poskytování půjček na dohodě mezi jejich poskytovateli a spotřebiteli a nepokrývala některé nové trendy, například v podobě tzv. mikropůjček do 5 000 Kč, které byly zcela mimo zákonný rámec. Tato situace nahrávala nesolidním poskytovatelům úvěrů, kteří zneužívali jejích mezer a místo přiměřeného zisku ze splacených úvěrů stavěli svůj byznys na vysokých úrocích a nepřiměřených sankcích za nesplácení. Jejich oprávněnost jim následně byla potvrzována v soukromých rozhodčích řízeních, na jejichž základě mohli přistoupit k exekučnímu vymáhání.

Těmto praktikám v roce 2016 zamezil nový zákon, podle kterého dnes mohou spotřebitelské úvěry poskytovat pouze společnosti licencované Českou národní bankou, a to za jasně nastavených a přísných podmínek. Ty mj. zahrnují povinnost věřitele důkladně si dopředu prověřit budoucí schopnost dlužníka úvěr splácet. Pokud by tak neučinil, ztratí nárok na veškeré úroky i další poplatky a dlužník mu bude muset vrátit pouze základní jistinu. Dále došlo k omezení výše sankcí za prodlení se splácením a také zákazu řešení sporů ze spotřebitelských úvěrů soukromými rozhodci. Z původních zhruba 50 000 poskytovatelů úvěrů zůstalo po změně podmínek na trhu pouze 85 licencovaných společností, na jejichž činnost dohlíží ČNB.

Po snížení odměn advokátů a zamezení neúměrného navyšování úvěrů o vysoké úroky a sankční pokuty došlo v roce 2017 k dalšímu zlevnění vymáhacího procesu pro dlužníky, a to v podobě snížení odměn exekutorů. Jejich minimální odměna byla snížena z dřívějších 3 000 Kč na 2 000 Kč, což vedlo k poklesu nákladů vymáhání u pohledávek do 20 000 Kč. Snížením procentuální sazby odměny pak došlo k výrazným úsporám na straně dlužníka také u pohledávek nad 3 000 000 Kč. V případě dobrovolné úhrady dluhu do 30 dnů od zahájení exekuce byla dále snížena kompenzace hotových výdajů exekutora na 50 % jejich paušální výše, což v praxi znamená maximálně 1 750 Kč. K tomuto snížení do té doby docházelo pouze u pohledávek do 10 000 Kč.

Zcela přelomovou změnou roku 2019 ve prospěch dlužníků bylo přijetí tzv. oddlužovací novely insolvenčního zákona, která platí od 1. června 2019. Dosavadní průběh oddlužení, během kterého musel dlužník věřitelům splatit alespoň 30 procent dluhu v průběhu 5 let, byl nově nahrazen dvěma variantami osobního bankrotu.

V rámci pětileté varianty dlužníkovi k úspěšnému oddlužení nově postačí, pokud bude pravidelně hradit měsíční odměnu insolvenčnímu správci ve výši 900 Kč měsíčně (+ DPH) a alespoň stejnou částku na splátku věřitelům. To v součtu znamená, že pokud dlužník v průběhu oddlužení neporuší jeho další podmínky, bude dluhů úspěšně zbaven při uhrazení necelých 120 000 Kč, a to bez ohledu na výši původního dluhu, což dramaticky snižuje míru uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení.

U druhé varianty oddlužení bude dlužníkovi zbytek dluhů odpuštěn již po 3 letech, pakliže se mu v daném čase podaří splatit věřitelům alespoň 60 procent dluhu. Ještě mírnější podmínky pak budou mít osoby ve starobním a invalidním důchodu, pro které budou platit pravidla první varianty oddlužení, ovšem ve zkráceném tříletém období.

Jak to bude dál?

Uspořádání vztahů mezi věřiteli a dlužníky prošlo za uplynulých 30 let dramatickými změnami a velkými výkyvy. V 90. letech hrála situace výrazně ve prospěch dlužníků a věřitelé se kvůli mizivé vymahatelnosti práva jen málokdy dočkali svých peněz. V první dekádě nového tisíciletí proto byla přijata řada legislativních změn, které zlepšily postavení věřitelů a zvýšily vymahatelnost pohledávek. Vedlejším efektem byl bohužel vznik nežádoucího byznysu s dluhy a neúměrné zatížení dlužníka některými náklady vymáhacího procesu, které společně s nedostatečnou regulací poskytování úvěrů uvrhly řadu lidí do dluhových pastí. Logickým vyústěním této situace bylo přijímání zákonných úprav, které se snažily postavení dlužníka opět zlepšit. V posledních 10 letech tak došlo k nápravě dřívějších legislativních omylů a zároveň také zaplnění mezer v oblasti poskytování úvěrů, které nahrávaly nesolidním poskytovatelům. Přijatá opatření působí jako velmi dobrá prevence vzniku nových dluhových pastí. Lidem, kteří v dluhové spirále uvízli v minulosti, pak od nabízí řešení oddlužení, jehož podmínky jsou rok od roku benevolentnější.

Přestože se v posledních letech podařilo práva věřitelů a dlužníků poměrně dobře vyvážit a v některých případech je postavení dlužníka dokonce již opět silnější než ochrana práv věřitele, trend prodlužnických opatření i nadále pokračuje. Zákonodárci zvažují další změny v oblasti exekucí, například v podobě zavedení exekutorské teritoriality. Pod tlakem směrnice Evropské Unie by se v roce 2022 měl novelizovat insolvenční zákon a doba oddlužení by měla být z dosavadních 5 let zkrácena na 3 roky, a to pro všechna řízení, která budou zahájena po účinnosti zákona, bez ohledu na to, zda jde o podnikatele či spotřebitele. K tomuto se zavázala i vláda ve svém programovém prohlášení. Hovoří se také o pokračování Milostivého léta, což by mohlo být bohužel signálem pro některé dlužníky, aby své dluhy nespláceli a čekali, až jim je zákonodárce odpustí a tato jednorázová mimořádná akce by takto ztratila na svém významu. Bude rovněž třeba zanalyzovat funkčnost institutů jako je chráněný účet, náhradní výživné, bagatelní exekuce a podobně. 

Na tyto velké změny a změny, které se teprve chystají, doplatí především drobní věřitelé, mezi které patří například tisíce obyvatel bytových domů, kteří musí platit nedoplatky za energie a společné služby za své neplatící sousedy, samoživitelé a jejich děti, kteří vymáhají dlužné výživné, nebo třeba živnostníci, kterým zákazníci nezaplatili za odvedenou práci. Pro tyto občany je přitom vymožení práva mnohdy otázkou jejich vlastního přežití a finanční stability. Velcí věřitelé jako poskytovatelé úvěrů či dodavatelé energií pak budou nuceni promítnout vzniklé ztráty do ceny svých služeb, které tak zdraží pro všechny ostatní, poctivě platící občany. Ne každý dlužník je totiž neviňátko a ne každý věřitel lichvář. Je toto opravdu cesta, kterou chceme jít dál?