Exekuce v Česku a Evropě

Problematika exekucí a jejich fungování je v Česku v posledních letech velmi diskutovaným tématem. Kvůli dopadům celosvětové hospodářské krize a nesprávnému nastavení českých zákonů docházelo v minulosti k velkému nárůstu nově zahájených exekucí i počtu osob, které jimi byly postiženy. V poslední době však jejich počet opět výrazně klesá, a to především díky nedávným legislativním změnám v podobě regulace spotřebitelských úvěrů, snížení advokátního tarifu či omezení používání rozhodčích doložek.

V roce 2018 bylo v Česku zahájeno 505 120 exekucí, což je zhruba o 100 000 méně než v předchozím roce a vůbec nejméně za posledních 10 let. Snižuje se také počet občanů, na které jsou exekuce vedeny, aktuálně jde o 821 337 osob, což je o 41 000 méně než o rok dříve. Pokračování tohoto pozitivního trendu odborníci očekávají i do budoucna.

Aktuální problémy exekucí v Česku

Největším problémem exekucí v Česku je v současnosti vysoký počet běžících případů, kterých je aktuálně asi 4,6 milionu. Přestože poslední dobou dochází k výraznému poklesu počtu nově zahájených exekucí, stále je zde velké množství občanů, kteří si nesou své dluhy z minulosti. Ty jim kvůli dříve špatně nastaveným zákonům v řadě případů narostly do neúměrné výše, a dané exekuce se tak staly prakticky nesplatitelnými.

Řešení této situace by měla přinést především nová pravidla osobních bankrotů. Ta od 1. června 2019 umožňují oddlužení každému občanovi, který je schopen splácet alespoň 1 800 korun měsíčně, a to bez ohledu na celkovou výši jeho dluhu. Díky tomu se mohou oddlužit i lidé, kterým dluhy narostly do závratné výše, a nebyli tak schopni splnit dřívější podmínku oddlužení v podobě povinnosti splatit věřitelům alespoň 30 procent celkové dlužné částky.

Ke snížení počtu běžících exekucí by dále mohlo přispět zjednodušení pravidel pro odpis zjevně nevymahatelných pohledávek. V takovém případě by pro věřitele bylo snazší exekuce, které nepřináší žádné výsledky, zastavit, aniž by nesli negativní daňové důsledky a vystavovali se riziku, že nebudou konat v souladu s principy řádného hospodáře. Bohužel přesto, že věřitelé na potřebnost této změny opakovaně poukazují, neučili zákonodárci v tomto směru zatím žádné hmatatelné kroky.

Z pohledu věřitelů by dále bylo žádoucí zajistit zejména zrychlení exekučního řízení, a to například omezením obstrukcí a průtahů ze strany dlužníka. Zástupci dlužníků pak volají především po zlevnění exekučního řízení, jehož náklady nese dlužník. V této souvislosti je potřeba uvést, že vysoký nárůst původního dluhu byl v minulosti způsobován především neúměrně vysokými úroky a dalšími náklady vymáhání v podobě soudních poplatků či nákladů právního zastoupení věřitele, nikoli jen samotnými náklady exekuce. Výše těchto nákladů byla v posledních letech již výrazně snížena a v roce 2017 došlo i ke snížení odměn exekutorů.

Exekutorská teritorialita – ano, či ne?

Přestože v oblasti dluhů a jejich vymáhání došlo od roku 2014 k několika významným legislativním změnám, které napravily zásadní přešlapy a zaplnily dřívější mezery v zákonech, jsou v Česku i nadále zvažovány další změny exekučního vymáhání. Vedle dílčích úprav, které by přispěly ke zrychlení a zlevnění exekucí nebo snížení jejich celkového počtu, se ozývají i hlasy požadující zcela zásadní proměnu současného systému. Mezi tyto nápady patří například zestátnění soudních exekutorů či zavedení tzv. exekutorské teritoriality.

Vymáhání dluhů státními úředníky v Česku fungovalo do roku 2001 a jeho úspěšnost byla naprosto mizivá. Podle odborných odhadů se pohybovala kolem zhruba 2 až 3 procent. Právě díky zavedení soukromých exekutorů, kteří fungují jako podnikatelé a jsou odměňováni podle výsledků své práce, došlo ke zvýšení vymahatelnosti práva na dnešních cca 30 procent. Z této historické zkušenosti je zjevné, že soukromí exekutoři v našem prostředí fungují daleko lépe než exekutoři státní. Provoz státních exekutorských úřadů by navíc znamenal významné zatížení státní kasy.

Vedle zestátnění exekutorů směřuje k omezení podnikatelské soutěže mezi nimi také snaha o omezení jejich celostátní působnosti neboli zavedení tzv. exekutorské teritoriality. Podle tohoto návrhu by si věřitelé již nemohli vybírat exekutora, kterého pověří vymáháním své pohledávky. Ten by jim byl nově přidělován podle centrálního pořadníku v rámci regionu, ve kterém má dlužník nahlášený trvalý pobyt či sídlo.

Podle zastánců tohoto principu by změna měla přispět ke zlevnění exekucí. Díky tomu, že by byl exekucí nově pověřován exekutor z regionu, ve kterém má dlužník své sídlo či trvalé bydliště, by totiž mělo dojít k úspoře cestovních výdajů, které musí exekutor vynaložit pro osobní návštěvu dlužníka. Tyto výdaje jsou ovšem obvykle součástí paušální náhrady hotových výdajů exekutora, takže jejich skutečná výše nemá na nákladnost exekuce pro dlužníka žádný vliv. V případě, kdy výdaje exekutora tuto paušální částku přesahují a exekutor si kompenzaci cestovních výdajů nárokuje zvlášť, je jejich výše limitována částkou 1 500 Kč, která se dále poměrně rozpočítává mezi všechny dlužníky, které exekutor při dané cestě navštíví. I v tomto případě by tedy úspora byla naprosto minimální.

Nedávná analýza dále ukázala, že se na adrese trvalého pobytu vyskytuje pouze necelá pětina dlužníků, na které je vedena exekuce. V naprosté většině případů by tedy určování exekutora podle místa trvalého bydliště nedávalo smysl a dlužníkům by v ničem neprospělo.

Analýzy provedené Ministerstvem spravedlnosti a Vysokou školou ekonomickou zároveň ukázaly, že by zavedení teritoriality vedlo k významnému poklesu vymahatelnosti práva. Prvním důvodem je skutečnost, že mezi jednotlivými exekutorskými úřady existují velké rozdíly, a to jak v otázce jejich vybavení a používaných postupů, kdy některé úřady například vůbec nevykonávají mobiliární exekuce, tak i kvality a efektivity jejich práce. Vzhledem k tomu, že by si věřitelé nově nemohli vybrat exekutora dle svého vlastního uvážení či předchozích zkušeností a nové případy by byly mezi exekutory rovnoměrně rozdělovány podle centrálního pořadníku, připadl by nově větší objem případů i na méně připravené a méně úspěšné úřady.

K poklesu vymahatelnosti by dále mohlo přispět také snížení motivace exekutorů, kteří by v případě teritoriality měli garantovaný přísun nových případů bez ohledu na kvalitu a úspěšnost jejich práce. V kombinaci s povinnými zálohami od věřitelů, které by při zavedení této změny byly automaticky vybírány před zahájením exekučního řízení, by zároveň měli jistý velmi slušný příjem, aniž by následně museli činit jakékoli kroky k vymožení práva věřitele.

Právě uvedená změna směřující k rovnoměrnému rozdělování nových případů je pravděpodobně hlavním důvodem, proč její zavedení dlouhodobě podporuje většina samotných exekutorů. Naopak odborníci z řad ekonomů, soudců, akademické sféry, i Ministerstvo spravedlnosti ji po vyhodnocení jejích možných dopadů většinou nepodporují.

Exekuční systémy v Evropě

Český exekuční systém je při úvahách o jeho dalších změnách často srovnáván s exekučními systémy v jiných evropských státech, ve kterých čeští odborníci i zákonodárci mnohdy hledají inspiraci. Obecně lze říct, že v Evropě celkově převažují systémy podobné České republice a k tomuto stavu směřovala i většina změn provedených v poslední době.

Ve většině evropských států působí, stejně jako v Česku, soukromí exekutoři, jejichž činnost je založena na podnikatelských principech. Výhodou tohoto systému je kromě vysoké motivace soudních exekutorů, a tím i vysoké úspěšnosti jejich činnosti, také skutečnost, že nevyžaduje výdaje ze státního rozpočtu.

Ve většině států mají věřitelé možnost vybrat si exekutora podle svého vlastního uvážení či zkušenosti. Na rozdíl od České republiky je v řadě z těchto států věřitel při svém výběru limitován regionem, ve kterém exekutor může působit. Obecně lze však sledovat trend zvětšování těchto území.

Například v sousedním Německu,
kde exekutoři pracují jako státní úředníci, pobírá každý z více než 750 exekutorů státní plat v průměrné výši 3 500 EUR měsíčně a stát dále vynakládá asi 50 000 EUR ročně na chod jeho kanceláře. To představuje roční výdaje státu ve výši přesahující 1,75 miliardy Kč.

Soukromí vs. státní exekutoři 

Možnost výběru exekutora věřitelem

Územní působnost exekutorů

Anglie a Wales

soukromí

ano

celostátní

Belgie

soukromí

ano

regionální (12 regionů)

Bulharsko

soukromí

ano

regionální

Česká republika

soukromí

ano

celostátní

Dánsko

státní

ne

regionální

Estonsko

soukromí

ano

regionální

Finsko

státní

ne

regionální

Francie

soukromí

ano

kombinace (dle prováděných úkonů)

Chorvatsko

státní

ne

regionální

Irsko

státní

ano

celostátní

Itálie

státní

ne

regionální

Litva

soukromí

ano

regionální

Lotyško

soukromí

ano

regionální

Lucembursko

soukromí

ano

regionální (2 regiony)

Maďarsko

soukromí

ne

regionální

Německo

státní

ne

regionální

Nizozemí

soukromí

ano

celostátní

Polsko

soukromí

ano

regionální

Portugalsko

soukromí

ano

celostátní

Rakousko

státní

ne

regionální

Řecko

soukromí

ano

regionální

Slovensko

soukromí

ne

regionální

Slovinsko

soukromí

ano

celostátní

Srbsko

soukromí

ano

regionální

Skotsko

soukromí

ano

kombinace (dle prováděných úkonů)

Španělsko

soukromí

ano

celostátní

Švédsko

státní

ne

regionální

Švýcarsko

státní

ne

kombinace (dle prováděných úkonů)

Například ve Francii došlo k rozšíření území, na kterém exekutor může působit, poprvé v roce 2007. O 10 let později byla vymezená teritoria ještě dále zvětšena na současných 32 regionů a současně bylo exekutorům umožněno provádět některé úkony i celostátně. K rozšíření regionů došlo v roce 2014 také v Belgii, kde nyní exekutoři fungují ve 12 krajích namísto dřívějších 27 okresů. V Nizozemí pak mohou exekutoři od roku 2001 působit celostátně, ke stejné změně došlo v roce 2013 i v Portugalsku.

Opačným směrem se exekuční systémy vyvíjely pouze v Maďarsku a na Slovensku. Ty jsou zároveň jedinými dvěma státy, kde jsou exekutoři soukromými podnikateli, případy jsou mezi ně však rozdělovány podle centrálního pořadníku v rámci vymezených regionů.

V naprosté většině evropských států s výjimkou Řecka a Srbska nese náklady exekuce dlužník. Tyto náklady jsou mu účtovány dokonce i v zemích, kde je činnost soudních exekutorů financována ze státní kasy. Například v sousedním Německu zaplatí dlužník za exekuci pro dluh v hodnotě 500 EUR náklady ve výši 20 až 200 EUR podle toho, kolik úkonů musí exekutor k vymožení dluhu učinit. Ve Švýcarsku pak jde u dluhu ve stejné hodnotě o náklady ve výši 250 až 550 CHF.