Dluží, kam se podívá, a neváhá okrást ani vlastní matku

Na cestu lháře a dlužníka se vydal poté, co nedokončil ani první ročník střední školy, kde se učil na kuchaře. Bydlel u své matky, která je ošetřovatelkou.

Coby dlouholetý přítel jeho matky jsem se Marka pokoušel dostat do latě a naučit ho pracovat. To ale bylo marné. Matka ho navíc pořád omlouvala a tvrdila, že její syn je vzorný a do jeho výchovy nemám co mluvit.

Marek, který se většinu času jen tak potuloval, brzy začal chodit domů s tím, že ho opakovaně chytili revizoři. Matka mu vždy dala peníze na zaplacení pokuty. Marek si je, bohužel, užíval úplně jinak a před matkou se tvářil jako vzorný chlapec.

Dokola jí opakoval, že si dodělává školu, i když to nebyla pravda. Pak přišel první menší průšvih. Dostal pár hodin veřejně prospěšných prací, na které ale nechodil. Dva měsíce si tak následně pobyl ve vězení.

Po návratu z basy se začal živit porůznu jako brigádník, nejčastěji jako číšník. Ostatně dodnes se tak protlouká pražskými hospodami. Peníze na ruku nebo na účet přítelkyně. Účet prý ani nepotřebuje. Samozřejmě, jinak by mu z něj exekutor strhl peníze, které dluží všude okolo.

Matka musela syna vyhodit, pak přišla exekuční výzva

Před šesti lety přišla na adresu bytu, kde Marek bydlel se svojí matkou, exekuční výzva. Matka s hrůzou zjistila, že by exekuce mohla postihnout i její věci. Dozvěděla se také, že její syn je „v tom“ za tři sta tisíc korun ve zhruba tuctu exekučních řízeních. Tehdy jsem jí poradil, aby šla okamžitě na exekutorský úřad, který daný případ řešil. Před exekucí se nám ji nakonec podařilo ochránit tak, že svědecky doložila, že syn v jejím bytě již nepobývá.

Už předtím ho totiž musela z bytu doslova vyhodit, protože jí z domova kradl peníze. To, co matka tvrdě vydřela, si občas jednoduše vzal.

Marek po provalení exekucí sliboval, že se polepší. Začal jsem mu tehdy radit, jak si zažádat o oddlužení a sháněl jsem mu potřebné informace. Měl by pokoj, exekuce by na něho nemohly, založil by si účet, dostal by pracovní smlouvu a tak dále.

Už je to v běhu, opravdu!

Pět let by tehdy v oddlužení splácel 30 procent dlužné částky, což by s platem z hospody byl schopný utáhnout. Matce i mně barvitě vyprávěl, jak chodí k insolvenčnímu správci, co všechno po něm chtějí a že už je všechno v běhu. Stačil ale jeden telefonát, a další lež vyplavala na povrch. Marek do společnosti, která mu měla pomoct sepsat návrh na oddlužení k soudu, ani nezavolal. V té době jsem nad ním definitivně zlomil hůl, vždyť nejde pořád dokola odpouštět a pomáhat chronickému lháři.

Marek si samozřejmě před matkou znovu sypal popel na hlavu, že prý už se opravdu polepší. Hrdě hlásil, jak začal pracovat na čerpací stanici. Když tam matka po pár týdnech zajela, sdělili jí, že její syn ukradl část tržby, asi čtyři tisíce, a že ho proto vyhodili.

Následovalo další kolo omluv, proseb a planých slibů. Aby prý od všeho získal odstup, odjel Marek za prarodiči na Vysočinu, kteří ho už léta neviděli. Ti byli nadšení, že mají vnuka doma a že si budou užívat společně trávený čas. Jedno ráno ale prarodiče zjistili, že jim zmizelo osm tisíc korun na otop a Marek vzal dráhu.

Zase uplynul nějaký ten pátek, rok, druhý rok. Matka se se synem sešla, ten už si za ruku vedl přítelkyni, také servírku, ovšem, na rozdíl od něho, bez exekucí. Pronajali si byt, respektive přítelkyně si ho pronajala. Samé dobré zprávy.

Šťastné a veselé maminko, co jsem si „vypůjčil“, to jsem vrátil

Marek slavnostně u stromečku na náměstí, se svařákem v ruce, oznámil matce, že v sobě konečně našel sílu, odjel za babičkou a vrátil jí ukradené peníze. A zase šel čas. Jednou na návštěvě se někdo babičky zeptal, jaké to bylo, když se před Vánoci u ní zjevil Marek a vše jí vrátil. „Cože? Marek? Od té doby, co to ukradl, tady nebyl a nic nevrátil,“ divili se babička s dědečkem.

A takhle to jde s Markem pořád dál. Pořád volá mamince, občas se s ní sejde a vypráví jí dojemné příběhy, jak si zakládá účet nebo jak odjede na zkušenou do Anglie.

Je těžké být rodičem takového člověka a je lidsky pochopitelné, že matka raději zavře oči a problémy nechce vidět. Srdce velí jen doufat a v podstatě to snášet, ale že by i většinová společnost měla takovým lidem jako Marek ještě navíc něco odpouštět? Zastavovat jejich exekuce? Doplácet na jejich nezodpovědnost?

Poznámka: Tento příběh je strohým zápisem prožité reality, osoby v něm jsou skutečné, jsou to osoby blízké, a pokud se v něm vidí, jedině dobře. 

Máte také svůj příběh, o který se chcete podělit? Pošlete nám ho na info@cesivpravu.cz!

Autor: Radim V., čtenář portálu