Jednou mu byly dluhy odpuštěny a už zase dluží za nájem. Klasika, o které se nemluví

Politickou reprezentací v Praze je všeobecně šířen názor, že osobní bankrot neboli oddlužení umožňuje neplatičům vrátit se do normálního života, a proto se jim musí, když projeví dobrou vůli a snaží se, odpustit i více než 70 procent dluhů. Jenže mnozí dlužníci, sotva je jim drtivá většina dluhů z moci soudní odpuštěna, v tichosti zase žijí na úkor peněženky druhých. Jako pan Josef Klapal.

V roce 2016 byl úspěšně oddlužen, jeho věřitelé definitivně odepsali většinu z toho, co jim dlužil, exekutoři už na něj nemohli, dluhy ze svízelné životní situace vyřešeny. Začal bydlet v nájmu, ve 2+1. Žádná chudinská čtvrť, ale pražské Dejvice. Oblast diplomatických rezidencí, jedna z nejdražších pražských lokalit, co se cen bytů týče.

Vlastníkovi, zdejší rodině, dnes dluží na nájemném 80 tisíc korun. Snaží se. Píše e-maily. V nich majitele bytu utěšuje, že si ho moc váží a že je jediný, komu vůbec něco splácí. Dohodli se na pěti tisících měsíčně. Posílá dva, a někdy ani to ne. Z jedné vody na čisto v e-mailech vlastníkovi zároveň vyčítá, že se v bytě „nemohl ani svobodně nadechnout“, protože mu do něj vodil zájemce o koupi, a že to on, nájemník chráněný tolika právy, tiše snášel. Majitel je rád, že se neplatič mezitím aspoň odstěhoval.

Dlužník, pan Klapal, zašel ve své drzosti, vědom si bezmezné ochrany ze strany státu, tak daleko, že po pár měsících bez mrknutí oka přišel za svým bývalým pronajímatelem znovu. Jednal přitom jménem známé realitní kanceláře ruského původu, mající pobočku rovněž na Praze 6. Již coby realitní makléř s mezinárodním přesahem přišel vlastníkovi bytu nabídnout své služby při prodeji jeho nemovitostí. „Aspoň vidíte, že se snažím, že pracuju, ne?“ usmíval se při setkání se svým očividně otřeseným věřitelem pan Klapal. A stejně neplatí.

Majitel bytu pravidelně sleduje insolvenční rejstřík a těší se, že tam jméno svého bývalého nájemníka, které bylo pro účely článku jen mírně pozměněno, opět najde a zatleská, že dostal další možnost se znovu vrátit do normálního života. Je to totiž snadné: Udělá dluhy, odpustíme mu je, udělá další, odpustíme mu je.

V insolvenčním rejstříku lze dohledat případy, kdy soudy – někdy dokonce opakovaně – povolovaly oddlužení i lidem, kterým byla dřívější insolvence zrušena kvůli neplnění jejích podmínek. „Zaznamenali jsme i případ, kdy dlužník nezaplatil insolvenčnímu správci ani jedinou splátku, přesto dostal další šanci se svých dluhů v insolvenci zbavit,“ popisuje svou zkušenost Pavel Staněk, advokát a prezident České asociace věřitelů.

Od června tohoto roku se díky přijetí tzv. oddlužovací novely podmínky pro opakování oddlužení o něco zpřísnily. „V případě, kdy dlužníkovi nebylo předchozí oddlužení schváleno nebo mu již schválené oddlužení bylo zrušeno z toho důvodu, že jím sledoval nepoctivý záměr, může si další návrh na oddlužení podat po 5 letech. Dlužník, který byl již dříve úspěšně oddlužen, si nově může podat návrh na povolení dalšího oddlužení za 10 let od ukončení toho předchozího,“ vysvětluje insolvenční správce Pavel Fabian. To nicméně znamená, že neplatič může projít bankrotem klidně i třikrát za život. Proč ne, sorry jako. K rysům právního státu, ne jeho pouhé kulisy, to ale nepatří.


Autor: Lukáš Tuček, spolupracovník redakce

Přečtěte si také

Lidí v insolvenci ubylo. Na obzoru je však rekordní nárůst

Za poslední čtvrtletí ubylo lidí, kteří se chtějí oddlužit. Vyplývá to z dat, jež zveřejnila analytická společnost InsolCentrum. Podle odborníků se ovšem jedná pouze o dočasné období. Třaskavá kombinace v podobě chystané novely insolvenčního zákona, inflace a energetické krize by mohla způsobit, že dojde k rekordnímu nárůstu oddlužení i insolvencí obecně.

Zkrácení doby oddlužení? Odnesou to věřitelé, shodují se odborníci

Připravovaná novela insolvenčního zákona by měla zkrátit dobu oddlužení z pěti let na tři roky. Mnoho dlužníků by takovouto změnu určitě přivítalo. Insolvence by se totiž zbavili za kratší dobu, a navíc by je to stálo méně peněz. Jenže, co se stane s dluhy, které během těchto tří let nestihnou uhradit? Ty zaplatí věřitelé ze svého. „Ke mně se nedostane ani polovina toho, co mi dluží. Stát nemyslí na lidi, kteří jsou v tomto případě poškození,“ říká pan Josef P., který marně čeká na peníze od třech dlužníků.

Smí zaměstnavatel Evě nařídit, aby mlčela o výši mzdy?

Může zaměstnavatel chtít, abych mlčela ohledně výše mzdy? A hrozí mi postih, když to poruším? Tyto otázky trápí pětadvacetiletou Evu z Brněnska. Obrátila se proto na poradnu serveru Češi v právu.