Jednou mu byly dluhy odpuštěny a už zase dluží za nájem. Klasika, o které se nemluví

Politickou reprezentací v Praze je všeobecně šířen názor, že osobní bankrot neboli oddlužení umožňuje neplatičům vrátit se do normálního života, a proto se jim musí, když projeví dobrou vůli a snaží se, odpustit i více než 70 procent dluhů. Jenže mnozí dlužníci, sotva je jim drtivá většina dluhů z moci soudní odpuštěna, v tichosti zase žijí na úkor peněženky druhých. Jako pan Josef Klapal.

V roce 2016 byl úspěšně oddlužen, jeho věřitelé definitivně odepsali většinu z toho, co jim dlužil, exekutoři už na něj nemohli, dluhy ze svízelné životní situace vyřešeny. Začal bydlet v nájmu, ve 2+1. Žádná chudinská čtvrť, ale pražské Dejvice. Oblast diplomatických rezidencí, jedna z nejdražších pražských lokalit, co se cen bytů týče.

Vlastníkovi, zdejší rodině, dnes dluží na nájemném 80 tisíc korun. Snaží se. Píše e-maily. V nich majitele bytu utěšuje, že si ho moc váží a že je jediný, komu vůbec něco splácí. Dohodli se na pěti tisících měsíčně. Posílá dva, a někdy ani to ne. Z jedné vody na čisto v e-mailech vlastníkovi zároveň vyčítá, že se v bytě „nemohl ani svobodně nadechnout“, protože mu do něj vodil zájemce o koupi, a že to on, nájemník chráněný tolika právy, tiše snášel. Majitel je rád, že se neplatič mezitím aspoň odstěhoval.

Dlužník, pan Klapal, zašel ve své drzosti, vědom si bezmezné ochrany ze strany státu, tak daleko, že po pár měsících bez mrknutí oka přišel za svým bývalým pronajímatelem znovu. Jednal přitom jménem známé realitní kanceláře ruského původu, mající pobočku rovněž na Praze 6. Již coby realitní makléř s mezinárodním přesahem přišel vlastníkovi bytu nabídnout své služby při prodeji jeho nemovitostí. „Aspoň vidíte, že se snažím, že pracuju, ne?“ usmíval se při setkání se svým očividně otřeseným věřitelem pan Klapal. A stejně neplatí.

Majitel bytu pravidelně sleduje insolvenční rejstřík a těší se, že tam jméno svého bývalého nájemníka, které bylo pro účely článku jen mírně pozměněno, opět najde a zatleská, že dostal další možnost se znovu vrátit do normálního života. Je to totiž snadné: Udělá dluhy, odpustíme mu je, udělá další, odpustíme mu je.

V insolvenčním rejstříku lze dohledat případy, kdy soudy – někdy dokonce opakovaně – povolovaly oddlužení i lidem, kterým byla dřívější insolvence zrušena kvůli neplnění jejích podmínek. „Zaznamenali jsme i případ, kdy dlužník nezaplatil insolvenčnímu správci ani jedinou splátku, přesto dostal další šanci se svých dluhů v insolvenci zbavit,“ popisuje svou zkušenost Pavel Staněk, advokát a prezident České asociace věřitelů.

Od června tohoto roku se díky přijetí tzv. oddlužovací novely podmínky pro opakování oddlužení o něco zpřísnily. „V případě, kdy dlužníkovi nebylo předchozí oddlužení schváleno nebo mu již schválené oddlužení bylo zrušeno z toho důvodu, že jím sledoval nepoctivý záměr, může si další návrh na oddlužení podat po 5 letech. Dlužník, který byl již dříve úspěšně oddlužen, si nově může podat návrh na povolení dalšího oddlužení za 10 let od ukončení toho předchozího,“ vysvětluje insolvenční správce Pavel Fabian. To nicméně znamená, že neplatič může projít bankrotem klidně i třikrát za život. Proč ne, sorry jako. K rysům právního státu, ne jeho pouhé kulisy, to ale nepatří.


Autor: Lukáš Tuček, spolupracovník redakce

Přečtěte si také

Zbytečné změny v insolvencích? Do oddlužení míří daleko méně lidí, než se čekalo, říká Tomáš Valášek

Nová pravidla pro osobní bankroty, účinná už více než rok, nepřinesla předpokládané posuny – do oddlužení totiž po krátkém výkyvu míří téměř stejný počet lidí jako před zmíněnou novelou. „Očekávání, že do oddlužení půjdou desetitisíce lidí měsíčně, se nenaplnila. Zpočátku sice zájem skokově vzrostl, pak se ale situace začala vracet zpět k novému normálu, který nyní představuje zhruba 2 200 insolvenčních návrhů měsíčně. Svou roli v tom samozřejmě sehrála i stávající pandemie,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Tomáš Valášek, výkonný ředitel společnosti Insolvence 2008, která poskytuje právě insolvenčním správcům služby. 

Přes rok čeká na odměnu za práci. Zaplatím, až na to budu mít, říká dlužník

Dvaatřicetiletá Tereza Bartošová z Prahy pomáhala měsíce organizovat překážkové závody Army run. Odměnu za odvedenou práci ale ona ani její kolegové neviděli. V případě Terezy se neproplacené faktury vyšplhaly na čtyřicet tisíc korun. Majitel závodu Aleš Vondráček na její urgence nereaguje.  

Virtuální bydliště ztrpčují život obyvatelům. Exekutorům komplikují práci

Ve městech, která výrazně omezila počet heren s hracími automaty, poklesl počet lidí nezvládajících platit svoje závazky. Alespoň to vyplývá z dat společnosti M.B.A Finance, která spravuje pohledávky velkých firem. V obcích, kde vyhlásili nulovou toleranci hernám na svém území a hazard zakázali úplně, počet neplatičů spadl až o pětinu.