Sexuálními službami si v Česku podle odhadů vydělává více než 13 tisíc žen. Přínos do státního rozpočtu z nejstaršího řemesla je však téměř nulový. To by se však nyní mohlo změnit. Nejvyšší správní soud vydal 6. října 2025 přelomový rozsudek. Ten přináší zcela nový výklad daňového práva a říká, že dobrovolná prostituce není činností vyloučenou ze zdanění.

Přelomový případ: Co se stalo?

Finanční úřad pro Olomoucký kraj zjistil, že žena pravidelně směňovala ve směnárnách vyšší částky eur na české koruny a na své bankovní účty ukládala značné sumy peněz – zhruba sedm milionů korun ročně.

Správce daně ji proto vyzval, aby podala daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Žena se bránila s tím, že jí daňová povinnost nevznikla, protože v daném období nebyla daňovou rezidentkou České republiky. Navíc uvedla, že její příjmy pocházejí z prostituce, a tedy nejde o zdanitelný příjem.

Na opakovanou výzvu finančního úřadu nakonec daňové přiznání podala, v něm však uvedla nulovou daňovou povinnost.

Průběh sporu

Finanční úřad však její argumenty neuznal a vydal tři daňové výměry. Ženě vyměřil daň z příjmů ve výši 740 715 korun za rok 2012, 680 880 korun za rok 2013 a 757 514 korun za rok 2014.

Odvolání ženy byla Finančním ředitelstvím zamítnuta. Proto se rozhodla podat žalobu ke Krajskému soudu. Krajský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí Finančního ředitelství zrušil. Uznal, že žalobkyně byla daňovým rezidentem a že její příjem pocházel z dobrovolné prostituce. Jinými slovy - tento příjem nelze zdanit.

Krajský soud se opřel především o Newyorskou úmluvu o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z roku 1950. Zdanění výdělků z prostituce by podle soudu znamenalo, že ji stát fakticky legalizuje či uznává.

Soud se zároveň odvolal i na důvodovou zprávu k zákonu o daních z příjmů, která uvádí, že předmětem daně nejsou příjmy z činností, jež nemohou být předmětem právně účinné smlouvy nebo odporují dobrým mravům.

Finanční ředitelství s rozsudkem nesouhlasilo a podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu poslední instance.

Názor Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a rozhodnutí krajského soudu zrušil a se svým závazným právním názorem vrátil k novému projednání.

Svou argumentaci postavil především na těchto bodech:

1. Příjem z prostituce je příjmem podle daňových zákonů.

Zákon o daních z příjmů ukládá zdanit všechny příjmy s výjimkou příjmů, které zákon ze zdanění vylučuje. Mezi ty však příjmy z prostituce nepatří. Podle ustálené judikatury NSS je příjem jakékoliv skutečné navýšení majetku a prostituce do této definice zapadá – jedná se o dobrovolnou činnost, která přináší finanční zisk.

2. Zákon příjmy z prostituce nevylučuje ani neosvobozuje.

V § 3 a 4 zákona o daních z příjmů jsou vyjmenované příjmy, které se nezdaňují a prostituce mezi nimi není. Proto podle Nejvyššího správního soudu podléhá zdanění, podobně jako jiné společensky kontroverzní činnosti (alkohol, tabák, hazard, erotické služby online apod.).

3. Newyorská úmluva z roku 1950 nebrání zdanění prostituce

Úmluva se zaměřuje na potírání kuplířství a obchodování s lidmi, nikoliv na samotný výkon prostituce, nikde nezakazuje její zdanění. Cílem úmluvy je prostituci omezit, ne zvýhodnit ji daňově.

4. Zdanění ≠ legalizace prostituce

Zdanění příjmu z činnosti, která není zakázána, neznamená, že stát tuto činnost schvaluje nebo podporuje. Dobrovolná prostituce v ČR není nezákonná, ale pouze neregulovaná. Nejedná se ani o trestný čin, protože trestní zákoník postihuje pouze doprovodné jevy prostituce, jako například obchodování s lidmi, znásilnění, sexuální nátlak či kuplířství.

Daňový systém navíc nerozlišuje „morální“ kvalitu příjmu – zdaňuje vše, co zvyšuje majetek, pokud to není výslovně osvobozeno.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jeho rozhodnutí se týká výslovně pouze zdanění příjmu z dobrovolné prostituce, nikoliv prostituce samotné. V žádném případě se tedy nedá říct, že by tento rozsudek hodnotil rizika prostituce, její závadnost, nebezpečnost, mravní či etický rozměr a podobně.

Co bude následovat?

Případ se teď vrátí ke krajskému soudu, který se při dalším rozhodování musí řídit právními názory Nejvyššího správního soudu. To znamená, že bude o žalobě proti dovolání rozhodovat znovu. Žalobkyni by ale už neměl vyhovět. Té vznikne povinnost zaplatit vyměřenou daň ve výši přibližně 1,8 milionu korun českých a soudní výlohy.

Autor: Petra Andresová
Foto: Canva.com / pixelshot