Jícha: Věřitel není predátor. Dlužníci obcházejí systém přes technologie

„Příběhy dlužníků jsou líčené dramatičtěji, než jaká je realita. Věřitel je vykreslovaný jako predátor, přitom se jedná i o živnostníky, sousedy, známé nebo kolegy z práce,” upozorňuje soudní exekutor Lukáš Jícha. V rozhovoru pro portál Češi v právu promluvil také o moderních metodách, kterými se dlužníci dnes beztrestně vyhýbají exekuci. 

Kdo má podle vás v současné době navrch - dlužníci, nebo věřitelé?
Politická vůle je v současné době napomáhat více dlužníkovi. Příběhy dlužníků jsou často vylíčeny dramatičtěji, než jaká je realita. V médiích totiž daleko lépe rezonuje obraz chudého, zničeného dlužníka než příběh věřitele, který měl jen tu smůlu, že si vybral špatného životního partnera, odběratele, dodavatele nebo mu někdo vykradl sklep. Věřitel je pak vykreslovaný jako predátor, většinou úvěrová společnost. 

Kdo je tedy nejčastějším věřitelem?
Úplně se ale zapomíná na drobné věřitele – živnostníky, sousedy, známé nebo kolegy z práce. Skutečných věřitelů predátorů je ale dnes poměrně málo, naopak počty poškozených fyzických osob v postavení věřitele jsou v tisících. Představte si, že za vámi přijde kolega, kterého znáte už pár let. Svěří se vám s tíživou životní situací a požádá vás o půjčku. Vy mu půjčíte třeba 100 tisíc s tím, že vám to brzy vrátí. Jenže on se k tomu nemá, pořád slibuje a nakonec vyjde najevo, že má 20 exekucí. V takové chvíli se s půjčenými penězi můžete prakticky rozloučit. Podobně jsou na tom společenství vlastníků jednotek, kdy slušní vlastníci doplácejí nemalé částky za neplatiče. U výživného stát v podstatě rezignoval na hledání nástrojů k posílení jeho vymáhání a raději opakovaně prodlužuje dobu, po kterou vyplácí náhradní výživné.

Jaká je v současné době obecná vymahatelnost v Česku?
Když to zprůměrujeme, pohybuje se to zhruba kolem 30 procent. Do vymáhaných pohledávek přitom nepatří jen úvěry, ale i nedoplatky na zdravotním pojištění, pokuty za přestupky, náhrada škody způsobené trestným činem, nezaplacené mzdy, dlužné nájemné, nezaplacené faktury za dodané zboží, práce, služby a v neposlední řadě výživné. Věřitelem se člověk často stane spíše nedobrovolně. Typicky jde o společenství vlastníků bytových jednotek, plynárny nebo města, kterým lidé dluží za pokuty nebo komunální odpad. 

Loni došlo k zastavování bezvýsledných exekucí. Co to přineslo?
Když navážu na předchozí otázku - opticky to zvedlo vymahatelnost pohledávek. V evidenci nám totiž zůstaly jen takzvané živé exekuce, u kterých je něco skutečně hrazeno. Tím, že se snížil jejich objem, statisticky vzrostla úspěšnost vymáhání exekucí. Pro věřitele to ale znamená značkou komplikaci a ztrátu. Řada pohledávek podle starého obchodního zákoníku se během exekuce promlčela a pokud by je chtěli věřitelé vymáhat znovu, riskují, že dlužník uplatní námitku promlčení a exekuce bude zastavena. Exekuce pro pohledávky vymáhané státem, zejména celní správou a finančními úřady, zastaveny nebyly, takže došlo k tomu, že stát z vymáhání vytěsnil soukromé věřitele a vylepšil si tím své pořadí pro uspokojení z majetku dlužníka. Problém je také v tom, že stát věřitelům neposkytl žádnou náhradu za toto nucené omezení jejich vlastnického práva. Z ústavního pohledu je to podle mě vůči věřitelům velmi nefér. 

Co zastavování bezvýsledných exekucí znamená pro váš exekutorský úřad?
Novela přinesla značnou administrativní zátěž jak pro exekutory, tak pro soudy. Museli jsme exekuce zastavovat s náhradou, která ani nepokrývala náklady s tím spojené. V řadě případů na proplacení náhrady dodnes čekáme rok i déle od podání žádosti o proplacení, přestože stát měl náhrady vyplácet do čtyř měsíců. Soudy také nedostaly žádné personální posílení, takže došlo k značnému balastnímu zatížení. Věřitel má možnost exekuci znovu zahájit, ale musí na začátku složit zálohu 500 korun. To ovšem znamená další návrhy, nové exekuce a opětovné zatížení jak pro soudy, tak pro exekutory. Co se dlužníka týče, tak představa, že když někomu zastavíte exekuci, stane se z něho řádně hospodařící člověk, bohužel není naplněná. U lidí, kterým byly exekuce zastaveny, často velmi rychle nabíhají nové. Zjednodušeně řečeno, když někomu něco dáte zadarmo, tak si toho vážit nebude.

Velkým tématem jsou také srážky ze mzdy. Často je od odborníků slyšet, že v řadě případů přestaly plnit svůj účel.
V posledních letech, zejména od roku 2019, jsme sledovali výrazně zrychlený nárůst nezabavitelné částky. Rostla rychleji než minimální nebo průměrná mzda. Výsledkem byly absurdní situace. Stávalo se například, že lidem v exekuci, kterým jsme dříve sráželi sedm tisíc korun měsíčně, jsme v době covidu sráželi 70 korun. V praxi jsem zažil třeba případ, kdy byli v exekuci dva manželé, jejichž přiznaný příjem činil 50 tisíc korun na mzdách a my jsme jim sráželi 49 korun. V takových případech srážky úplně ztratily svůj smysl. Je přitom potřeba říct, že právě srážky ze mzdy jsou považovány za nejméně invazivní způsob exekuce a nevznikají v nich takové citlivé situace jako u mobiliární exekuce, kdy navštěvujeme dlužníka a jeho rodinu v domácnostec a fyzicky zabavujeme movité věci. 

Co se děje pak, když není možné provádět exekuci srážkami ze mzdy?
Musí přijít na řadu další způsoby provedení exekuce. Lidé se pak divili, proč se jim dříve část peněz strhávala přímo z výplaty a najednou u nich zvoní exekutor. Neuvědomili si, že jim nyní zůstává více peněz z výplaty a že i věřitel má svá práva. Sekundárním dopadem pro dlužníky bylo navíc to, že když se vám neuspokojuje dluh, narůstají vám úroky. Začala tam vznikat také jakási nerovnost mezi dlužníky samotnými. Představte si dva důchodce. Jeden má čistý důchod 27 tisíc a druhý má čistý důchod 11 tisíc. Bere k tomu ale příspěvky na bydlení a další sociální dávky, takže ve výsledku mu to dá také příjem 27 tisíc. Jenže zatímco prvnímu důchodci srazíte z důchodu okolo čtyř tisíc, druhému, který má příjem nakombinovaný z důchodu a sociální dávek, nesrazíte vůbec nic. A přesto mají oba v podstatě stejný příjem.

Jak by se tento problém dal podle vás efektivně vyřešit?
Už se objevily se návrhy, aby se do rozhodného příjmu dlužníka v insolvenčním a exekučním řízení, započítávaly nejen mzdy či důchody, ale také sociální dávky. Jsou to totiž peníze, které jsou příjmem a se kterými dlužník hospodaří, případně jimi pokrývá své potřeby, například bydlení. Dnes ale vidíme, že někteří dlužníci přecházejí do šedé ekonomiky – oficiální příjem si nastaví jen na nezbytné minimum, aby vůbec splnili podmínky oddlužení. Zbytek příjmů nepřiznávají, neodvádějí z nich daně a zároveň čerpají sociální dávky. Stát tak zatěžují hned dvakrát - jednak tím, že daně neplatí, a zároveň tím, že pobírají podporu, na kterou by jinak nemuseli mít nárok. Je pro ně výhodnější pracovat na černo, než kdyby měli legálně oficiální příjem. A samozřejmě z dávek a černých příjmů se srážky neprovádí.

Objevily se i návrhy na zavedení minimální srážky ze mzdy, která by se srážela bez ohledu na příjem.
Minimální srážka by mohla fungovat jako brzda proti tomu, aby se lidem nesráželo vůbec nic. I výrazně sociálně slabí lidé často utrácejí peníze za cigarety nebo alkohol — a nejde o zanedbatelné částky. Krabička cigaret stojí okolo 150ti korun a Češi běžně vykouří krabičku denně. Co je tedy v porovnání s tím 500 nebo 1000 korun na srážce ze mzdy. Věřitel má taky svá práva a stát by měl mít reálné nástroje, jak tato práva vymáhat. Na úrovni měst se kupí nedobytné pohledávky na pokutách nebo poplatcích za svoz komunálního odpadu. Neplatiči nabyli dojmu, že pokud tyto dlužné čátky neuhradí, nic neriskují. Mohou klidně dál jezdit načerno, neplatit popelnice nebo páchat dopravní přestupky. Říkají si: Vždyť se mi nic nestane, oni mi stejně nic vzít nemůžou.

S jakýma dalšími problémy se coby exekutoři potýkáte?
Velkým problémem je zastaralost samotných způsobů provedení exekuce. Pokud se podíváme do občanského soudního řádu nebo exekučního řádu, najdeme tam postupy, které tu byly ještě za Rakouska-Uherska. Vůbec nereagují na to, že dnes žijeme v 21. století a ekonomika funguje úplně jinak. Najednou zjišťujeme, že se ekonomika děje úplně někde jinde než na úrovni účtů a mzdy. Dnes už existují různé virtuální peněženky, investiční platformy a platební systémy mimo český bankovní sektor. Od roku 2004 jsme součástí Evropské unie, což znamená, že i na našem území máme volný pohyb osob, zboží, peněz a služeb. Také u nás díky tomu působí zahraniční banky, které zde ovšem nemají pobočky. Vymáhání se tím dále komplikuje a lidé se tak mohou exekuci úspěšně vyhnout.

Jak to funguje v praxi?
Povinný v exekuci, který má u nás postižený běžný účet, si založí například virtuální peněženku. Tyto prostředky jsou mimo současný český exekuční systém, a dlužník tak může prakticky odklánět své příjmy před věřiteli. Pokud se na to nepřijde, může žít relativně pohodlný život. 

A pokud se to přijde?
Kdyby se na to přišlo, mohlo by se to řešit trestním řízením jako odklánění majetku. To ale není to, o co věřitelům primárně jde. Věřitelé chtějí primárně získat zpět své peníze, ne vidět, že dlužník čelí trestnímu stíhání a přitom se jim dál vysmívá, protože je prakticky nepostižitelný. Dle mého názoru by mělo být cílem novelizovat jak exekuční řád, tak unijní právo na té úrovni, aby byly možné a dostupné přeshraniční postihy majetku. Dneska sice na úrovni Evropské unie existuje evropský exekuční příkaz na účet, ale je pro věřitele značně komplikované ho získat.

A jak je to s kryptoměnami?
Tohle je podobný případ. Provozovatelé kryptoměnových tržišť nebo úložišť namají sídlo ani pobočky na území České republiky, takže nám neposkytují součinnost. Jediná možnost je fyzicky zabavit nosič dat, na kterém jsou kryptoměny uložené. Abychom se k nim dostali, potřebujeme ale přístupové kódy, takže je to prakticky opět nepostihnutelné.

Jsou ještě nějaké další problémy, s kterými se coby exekutoři musíte v současné době potýkat?
V příštích novelizacích bych se zaměřil na možnost nemajetkových exekucí, kdy dlužníkovi vezmeme nějako svobodu jako například rybářský lístek, zbrojní průkaz či jinou licenci. Můžeme se bavit i o zákazu vstupu na sportovní akce. Je třeba se zamyslet nad zavedením přísnějšího režimu v exekucích v případech, kdy je oprávněným zvlášť zranitelná osoba. Jde například o oběti trestných činů, zaměstnance vymáhající nevyplacenou mzdu od svého zaměstnavatele nebo rodiče, kteří po bývalém partnerovi požadují výživné. V těchto případech se v praxi často stává, že dlužník podá návrh na zastavení exekuce a my musíme postupovat úplně stejně, jako kdyby věřitelem byla banka nebo investiční společnost. Není nijak zohledněno, že fyzická osoba je na těchto penězích existenčně závislá. V současné době je tak více chráněný dlužník – bez ohledu na to, kdo stojí na straně věřitele.

Jak to vyřešit?
V takových případech by dávalo smysl zavést možnost předběžné vykonatelnosti jako součást exekučního procesu. Dnes můžete mít v řízeních o výživném nebo pracovních sporech předběžně vykonatelný exekuční titul, ale v exekuci vám to není nic platné, když se dlužník začne bránit. Řízení zabetonuje a k ničemu se jako věřitel rychleji nedostanete. To samé třeba s vyklizením nemovitosti, které je dnes pro věřitele nepřátelské. Změna by v praxi znamenala, aby i při podaném návrhu na zastavení exekuce mohly být věřiteli vypláceny částky, které se podaří vymoci. Podobná úprava by byla potřebná také u exekucí na základě předběžných opatření – například když má někdo povinnost stáhnout výrobek z nabídky, odstranit zámek z plotu, umožnit průjezd nebo přestat vypouštět chemikálie do potoka. Jakmile se začne bránit, celé řízení se zablokuje a exekutor nemůže konat, přestože právě zde je zvýšený zájem na rychlosti postupu. Jako další věc by za mě bylo potřeba zamyslet se i nad zrychlením exekučního řízení na úrovni pravidla jednou a dost. 

Mohl byste to více vysvětlit?
Když se chce dnes povinný procesně bránit, může řízení zabetonovat i na řadu let. V momentě, kdy mu soud už jeden návrh na zastavení exekuce zamítne, může bezodkladně podávat další návrhy. To samé se děje v případě podávání návrhů na odklad exekuce. Bylo by vhodné nastavit pravidlo, že všechny opravné prostředky musí dlužník uplatnit na začátku řízení. Pokud jednou neuspěje, ať exekuce běží dál a není blokována. Protože v opačném případě to neskutečně zatěžuje soudy, které opětovně projednávají tutéž věc. Exekutorům to zase brání v provádění exekuce. Výsledkem je, že věřitelé čekají zbytečně na své peníze, majetek mezitím ztrácí na hodnotě a dlužník fakticky oddaluje splnění povinnosti. A kdo má zájem na patnáctileté exekuci? To přece není exekuce bezvýsledná, to je exekuce zablokovaná obstrukcemi dlužníka.

Velkým tématem je taky loňská novela insolvenčního zákona, která zkrátila plošně dobu oddlužení z pěti na tři roky. Jak tuto změnu vnímáte?
Sledujeme nárůst počtu zahájených insolvenčních řízení. Otázkou ale je, co bude na jejich konci – zda lidé procesem projdou úspěšně a začnou žít finančně spořádaný život, nebo se z něj nepoučí a po čase znovu spadnou do prodlení, což znovu roztočí kolo exekucí. Do insolvencí navíc odchází primárně dlužníci, kteří dosud stejně platili. Ti, kteří dlouhodobě neplatí, tam nevstupují vůbec. Záměr státu se tak opakovaně nenaplňuje. Stát tvrdí, že do insolvence nechodí lidé kvůli překážkám a že je třeba pomoci nejchudším. Jenže si neuvědomuje, že „nejchudší“ jsou často lidé žijící mimo systém – bez oficiálního příjmu, pracující načerno nebo na živnostenský list, případně pobírající štědré sociální dávky. Pro tyto lidi dnes exekuce prakticky neexistuje. Sociální dávky postihnout nelze, stejně tak virtuální peněženky nebo zahraniční účty. Žijí tedy mimo exekuční dosah a v insolvenci by se chovali stejně. Do oddlužení půjdou jedině tehdy, pokud jim to přinese výraznou výhodu. Současná úprava jim ji ale nenabízí, spíše naopak. Jsou tam povinnosti, které v exekuci nemají a ještě by museli platit.

Část pravomocí exekutorů přešla letos na celníky, kteří například nově vymáhají drobné pohledávky obcí. Jak na to nahlížíte?
Otázkou je, zda opravdu potřebujeme, aby Celní správa vymáhala běžné pohledávky. Stát jim platí uniformy, zbraně, mzdy i výsluhy…  U celníků jsou veškeré náklady hrazené ze státního rozpočtu, dlužník platí možná tak jedno procento celkových nákladů na výkon exekuce Celní správou. Půjde tedy o mnohem dražší způsob vymáhání než u exekutora, kdy náklady na celý proces nese sám dlužník. Není to ani levné, není to efektivní, není to ani účelné. Namísto aby náklady nesl ten, kdo dluh způsobil, platí je společnost, ale skrytě ze státního rozpočtu. Jedna celnická exekuce pro nezaplacenou pokutu pak stát stojí více, než kolik se v ní vymáhalo.

Loni bylo zrušeno 26 exekutorských úřadů. Jak je to dnes s jejich obsazováním?
Dlouhodobě je problém obsadit uvolněné exekutorské úřady. Profese exekutora uchazečům mnoho nenabízí – je to spousta povinností, vysoké a rostoucí náklady na naši činnost a práce probíhá v politicky velmi nestabilním prostředí. Na jednu stranu vám stát zakáže jakoukoliv jinou výdělečnou činnost než tu exekuční. Na druhou stranu ale na úseku exekučního tarifu vůbec nereaguje na obecný růst mezd. Jako zaměstnavatel máte povinnost zvyšovat mzdy svým zaměstnancům alespoň na úroveň minimální mzdy. Pochopitelně ale nikdo nechce dělat práci vykonavatele za minimální mzdu. Je to náročné po psychické i časové stránce. V mnoha případech si tedy člověk řekne, že pokud nedostane nadstandardní mzdu, raději bude dělat něco jiného.

To samé exekutorský kandidát, který musí mít právnické vzdělání. Mnozí právníci ale dávají raději přednost jiným profesím. Stávají se z nich advokáti, soudní pracovníci, kandidáti na soudce… Mohou tak vydělávat lépe a pracovat v klidnějším prostředí. To vede k tomu, že se exekutorská profese postupně „laicizuje“ a drazí a schopní zaměstnanci odcházejí do jiných odvětví. Připadáte si pak jako v Kocourkově, když vidíte, že na jednu stranu Ústavní soud opět a už po několikáté státu přikázal dorovnat soudcům zpětně zmrazené platy a v našem případě nikoho nenapadne dorovnat 25 let zmrazený exekuční tarif.

Říkal jste, že práce exekutora je psychicky náročná. Můžete to více přiblížit?
V Česku existuje značná společenská nevole vůči exekutorům a jejich zaměstnancům, kterou podporují sociální sítě, politici, média i někdy i státní úředníci. V praxi to znamená, že když vyrazíme do terénu a vysvětlíme účel návštěvy, setkáváme se často s agresí dlužníků. Místo toho, aby začali řešit svou povinnost, hledají důvody, proč jsme tam neoprávněně, a někdy si volají policii. Policie pak situaci vyjasní, ale primární agrese je přítomná už od začátku. Takové situace výrazně psychicky zatěžují exekutory i jejich zaměstnance.

Autor: Marie Sehnálková
Foto: Lukáš Jícha se souhlasem