Dluhová poradkyně: Mnozí lidé neví, za co dluží. Chtějí obejít pravidla

Stále více mladých do 30 let se ocitá v dluhové pasti, aniž by přesně věděli, za co své peníze utratili. „Vědí jen, že jim nestačí příjmy, přijdou za námi a teď s tím něco udělejte. Nezadlužují se omylem, ale úmyslně v domnění, že pravidla obejdou,“ říká Václava Pillárová vedoucí Občanské poradny Most, která lidem pomáhá řešit dluhy v jednom z nejzadluženějších regionů Česka.

Kdo jsou vaši typičtí klienti?
Je to dlužník ve věku 40 až 45 let, tedy člověk v aktivním produktivním věku. Většinou je předlužený a nemajetný. K nám do poradny přichází s tím, že už nezvládá ze svých příjmů hradit exekuční příkazy a exekuce, které jsou na něj navalené. Přichází proto s tím, že chce vstoupit do oddlužení z titulu osobního bankrotu. Musím ale říct, že poslední dobou se věková hranice dlužníků snižuje. Jsme z toho docela špatní. Od loňského roku nám přibylo zhruba 30 procent lidí, kteří spadají do věkové kategorie 25 až 30 let.

V jaké fázi zadlužení se na vás klienti nejčastěji obrací?
Dostávají se k nám zpravidla dva typy občanů. Tou první skupinou jsou klienti, kteří už vědí, že nezvládnou v několika následujících měsících splácet. Tito lidé jsou většinou předlužení a hrozí jim osobní bankrot. Situace je pro ně nepříjemná a tíží je to, a proto k nám přicházejí už v předstihu, aby situaci řešili. Potom ale máme druhou skupinu. To jsou dlužníci, kteří jsou dlouhodobě předlužení, a to třeba už i desítky let. Dluhy se snaží splácet dalšími dluhy. Je to takový kolotoč, z kterého nejsou schopni vystoupit.

Jak se z vaší zkušenosti dlužníci nejčastěji dostávají do dluhové pasti?
Těch obvyklých scénářů je několik. Často se jedná o případy, kdy si mladá rodina zařizuje domácnost a zadluží se. Koupí si byt, auto, vybavení... Během několika let se ale vztah rozpadne a v tu chvíli je tady problém s dluhy. Většinou to spadne na jednoho člena rodiny a ten se v tom plácá. Takový člověk často zavře oči a dělá, že se ho dluhy netýkají. Tím se ovšem začne dluh navyšovat o další příslušenství – tedy o úroky z prodlení a další poplatky. Ten člověk pak jednoho dne zjistí, že mu nezbývá skoro nic na živobytí, protože dvě třetiny příjmu posílá na umoření exekuce nebo dalších dluhů.

Často se mluví i o zadlužených seniorech. Přicházejí k vám také?
Ano, to je další častý typ dlužníků. Obvykle se dostávají do složité situace tím, že se snaží vyhovět někomu z rodiny. Syn nebo dcera si chtějí pořídit něco nákladnějšího jako třeba auto či byt. Jenže, aby si mohli půjčit, potřebují stabilní příjem. Jdou proto za seniorem, který má pravidelný důchod. Využijí jeho dobrotu a náklonnost k rodině a naberou si na něj nebankovní úvěry. Senior se tak na stará kolena dostane do složité sociální situace. Tato starší generace patří mezi ty, které se za své dluhy stydí. Nebyli vychováváni v tom, aby měli dluhy. Tito lidé tedy přijdou a velmi pokorným způsobem žádají, abychom jim pomohli.

Co další skupiny dlužníků?
Dalším častým typem lidí jsou lehkovážní občané, kterým je to skoro úplně jedno. Jen kvůli tomu, že exekuce jsou už tak vysoké a nezbývá jim na živobytí, se obrátí na občanskou poradnu a chtějí jít do insolvence. Říkají si, že insolvence trvá jen tři roky a oni budou za tři roky svobodní. Tahle poslední kategorie často ani neví, za co ty dluhy má. Mně osobně tohle neskutečně fascinuje. Ti lidé neví, za co peníze utratili. A nejsou to malé částky – jde to do statisíců. Jeden z dokladů, který přikládáme k insolvenčním návrhům, je popis toho, jak se člověk do úpadku dostal. Někteří nám ale ani nejsou schopni popsat, jak do dluhů spadli.

Jak si vysvětlujete, že někteří lidé vůbec netuší, kde k dluhům přišli?
Tohle se týká spíše kategorie mladších dlužníků do 30 let. Dle mého názoru je to většinou případ lidí, kteří chtějí mít všechno hned. Je to úzus blahobytu z reklam – chci jet na hezkou dovolenou, chci si pořídit dobré auto, chci mít dobře vybavenou domácnost se vším všudy – a chci to hned, tak si na to půjčím. Nezadlužují se omylem, ale úmyslně v domnění, že pravidla obejdou. Tato kategorie dlužníků se začíná rozrůstat. Vnímání dluhů se posunulo na lehkovážnější úroveň. Tím, že existuje insolvenční řízení, tak si spousta lidí myslí, že do oddlužení půjdou, nějak to vydrží a pak budou od dluhů osvobození. Když pak některým klientům říkáme podmínky insolvenčních správců a soudců, jsou leckdy překvapení. Když se se všemi podmínkami seznámí, pak občas řeknou: Tak to tedy ne, já radši budu dělat na černo. Exekutoři na mě stejně nemůžou, takže já si pojedu ten svůj život na dluh vesele dál. Nadneseně řečeno.

Setkáváte se ve své praxi i s fenoménem „dědičnosti dluhů“?
Bohužel ano. Není neobvyklé, že jsou rodiče zadlužení a následně přivedou své děti, které už mají také exekuce. Podle mě je největší chybou nedostatečné vzdělávání a nedostatečná finanční gramotnost.

Myslíte si, že by byl o vzdělání mezi klienty zájem?
Naši klienti jsou často lidé se základním vzděláním, kteří o nějakou edukaci příliš nestojí. Takových lidí bohužel v Mostě není málo. Přijdou a často ani nedokáží říct, jak se zadlužili. Vědí jen, že jim nestačí příjmy, přijdou za námi a teď s tím něco udělejte. Já osobně bych proto výuku finanční gramotnosti  zavedla už od základní školy. Lidé by měli vědět, co je čeká, když si berou půjčku, a že by si to měli dobře rozmyslet a propočítat. Každý máme domácí rozpočet a je logické, že si z něj nemůžeme dovolit vydat víc, než jsou naše příjmy. V některých rodinách to ale takto ukotvené není. Nechci to zužovat na nějakou skupinu sociálně nepřizpůsobivých, do složité finanční situace se mohou dostat třeba i klienti, kteří jsou dlouhodobě nemocní a mají závazky, které nejsou schopni platit. Upřímně ale, těchto klientů je opravdu málo a většinou jim pomáhá rodina.

V říjnu 2024 vstoupila v účinnost zásadní novela insolvenčního zákona. Jak se k ní stavíte?
Proces insolvenčního řízení je po novele nastaven více individuálně. Občas k nám přijdou lidé a řeknou: chceme do oddlužení, ale budeme chodit na brigády a vydělávat si bokem. Novela ale tomuto moc velký prostor nedává. Pokud člověk nemá dobré úmysly a nebude plnit splátkový kalendář, insolvenci mu bez pardonu zruší. Vyžaduje to ale opravdu individuální přístup insolvenčních správců a soudců. Z pozice naší poradny můžu říct, že generujeme okolo padesáti insolvenčních řízení měsíčně. Je tedy otázka, jestli insolvenční správci a soudci budou mít kapacitu na to každý případ individuálně řešit a posuzovat.

Novela insolvenčního zákona mimo jiné zkrátila dobu oddlužení z pěti na tři roky pro všechny. Myslíte, že je to dobře?
Pokud to skutečně bude fungovat tak, jak jsem popsala, nevidím v tom problém. My budeme jedině rádi, když insolvenční správci a soudci budou bedlivě zkoumat příjmy dlužníků, když každého čtvrt roku budou vyžadovat doložit příjmy, když budou dlužníky nutit doložit všechny mimořádné příjmy a podobně. Pokud toto všechno bude fungovat a nad dlužníky bude viset Damoklův meč – tedy budou vědět, že si musí plnit své povinnosti a nesmí uhýbat do šedé ekonomiky, tak to bude v pořádku. Tito dlužníci, ať jsou pak skutečně osvobození, mají čistý rejstřík a můžou začít znovu. A pro ten druhý typ lidí, kteří si stejně myslí, že to nějak obejdou, tak pro ty to snad bude neschůdná situace a k osvobození od dluhů u nich nedojde.

Bude se to podle vás insolvenčním správcům a soudcům dařit?
Uplynula zatím příliš krátká doba, abychom to dokázali posoudit. Novela začala platit loni v říjnu. V zákoně je napsáno, že doba oddlužení trvá tři roky, takže plnohodnotné výsledky budou známy nejdříve po třech letech. Než dlužníci začnou reálně splácet věřitelům, trvá to i půl roku. Jakmile ovšem vyjde na insolvenčním soudu vyhláška o tom, že je povoleno insolvenční řízení, dlužník musí okamžitě na výzvu posílat odměnu insolvenčnímu správci. Platební morálka je tedy nastavena okamžitě a už prvního půl roku se zkoumá, zda to dlužník bude dodržovat. Z toho si už pak bude možno udělat první obrázek o funkčnosti novely. Předpokládám tedy, že nějaké první výsledky budou známé na jaře 2025.

Jaké změny by měl stát provést v oblasti insolvencí a exekucí, aby se situace změnila k lepšímu?
Jak už jsem zmiňovala, za mě je základ vzdělávání. Lidé by měli vědět, že nemohou utrácet víc, než si vydělají. A ještě by si ideálně měli dávat něco bokem. Tyto věci mnozí přirozeně cítí a přijde jim to zcela samozřejmé. Spousta lidí tohle ale neumí a nedokáže. V tomto by stát mohl provést nějaké změny a zařadit finanční gramotnost strukturovaně a napevno do školních osnov. Také bych si přála, aby lépe fungoval systém rodinného poradenství. Že když se lidé ocitnou v nějakém problému, aby se nebáli poprosit v rodině o peníze. Často se setkáváme s příběhy, kdy nám někdo říká: „Když já jsem se styděla zeptat maminky, jestli by mi půjčila. A teď už nedokážu normálně fungovat, protože nemám ani na vlastní živobytí.“ Je to o otevřenosti vztahů v rodinách. Komunikace v rodině a sounáležitost je jeden ze stěžejních bodů, který by měl rezonovat ve společnosti.

Autor: Marie Sehnálková
Foto: profimedia.cz | Ondřej Bičiště / MFDNES + LN