Pavel Staněk: Oddlužení pachatelů bere naději obětem trestných činů

Stát se obětí trestného činu je v mnoha ohledech extrémně náročné. Alespoň malou satisfakci pro oběť může představovat finanční odškodnění, které soud přizná. Advokát a poslanec ODS Pavel Staněk však upozorňuje na praktiku, kterou se mohou pachatelé placení vyhnout. „V okamžiku, kdy pachatel požádá o oddlužení, je reálná vymožitelnost pohledávky prakticky nulová,” říká v rozhovoru pro portál Češi v právu.

Jako věřitelé jsou dnes vykreslovány především velké úvěrové společnosti. Jak moc se to slučuje s realitou?
To je hodně zúžený pohled. Ze zpráv v médiích se to tak může zdát. Ale věřitelem rozhodně nejsou jen banky, jsou to především normální lidé. Třeba maminka, která čeká na výživné. Nebo člověk, který byl okraden, napaden nebo mu někdo způsobil jinou újmu a teď se domáhá náhrady. Zvláštní kapitolou jsou SVJ nebo malí podnikatelé. Ti figurují v exekučních i insolvenčních řízeních úplně běžně. Takže realita je mnohem pestřejší a často bohužel smutnější, než ukazuje zjednodušený obrázek „věřitel = korporace“.

Smutnější?
Ano, protože často právě tihle lidé někomu slepě důvěřovali a půjčili mu své celoživotní úspory. Nebo se věřiteli stali dokonce nedobrovolně. Vůbec se nemluví o tom, že je tady nezanedbatelná skupina lidí, kteří se stali obětmi trestných činů a náleží jim náhrady škody nebo nemajetkové újmy. Tihle věřitelé jsou absolutně bezbranní, často marně čekají na spravedlnost a svých nároků dosahují opravdu těžko.

Co konkrétně čeká oběti, které se domáhají náhrady škody po pachateli trestného činu?
Oběť projde trestním řízením, vyslechne si rozsudek, který jí přizná náhradu škody nebo újmy. Problém nastává v okamžiku, kdy pachatel požádá o oddlužení. V takovém případě je reálná vymožitelnost té pohledávky prakticky nulová. Exekuce se přeruší, pohledávka se zařadí do insolvence a pokud pachatel přispívá jen minimálně, na poškozeného se nedostane vůbec nic nebo jen symbolická částka. Oběť tak musí pasivně čekat celé tři roky, jestli se něco změní. A mnohdy se nedočká ničeho.

Co to pro oběti znamená?
Pro řadu poškozených je to druhé trauma. Nejdřív jim někdo ublíží, pak jim soud dá za pravdu, ale nakonec jim systém řekne: „Počkej si… a možná se nedočkáš vůbec.“ Právní stát, který má chránit slušné lidi, v ten moment selhává. A právě tady je potřeba hledat rovnováhu mezi šancí pro dlužníka a spravedlností pro oběť. Tahle spravedlnost prostě nesmí skončit u rozsudku. Systém oddlužení dnes však bere obětem naději. 

Když tedy pachatel trestného činu projde oddlužením, tak je z toho venku a nemá vůči oběti žádné závazky?
Formálně ten dluh zůstává, ale prakticky ne. Pokud v oddlužení nic nezaplatí a po třech letech je osvobozen, oběť už se ničeho nedomůže. A co hůř, pokud by svůj nárok náhodou zkusila znovu vymáhat, musí znovu spustit exekuci, která třeba nebude mít na co sáhnout. Takže ano, v praxi to často znamená, že pachatel je z obliga a oběť má v ruce jen papír.

Děje se to často?
Ano, existují i veřejně známé případy, kdy pachatel závažných trestných činů vstoupil do oddlužení. Upozornil jsem například na široce známou kauzu lékaře Jaroslava Bartáka, který byl pravomocně odsouzen, soud mu stanovil mimo jiné povinnost uhradit nemajetkovou újmu obětem. Pachatel vzápětí požádal o oddlužení a insolvenční soud mu vyhověl. Najednou se celý proces přehodil do režimu, který má chránit dlužníka. Jenže oddlužení není a nemá být automatické právo. Je to dobrodiní právního státu, které má být poskytováno pouze lidem poctivým, s čestnými úmysly. Ne těm, kdo vědomě škodí a ubližují druhým.

Jak byste tuto situaci navrhoval řešit?
Právě pracuji na návrhu, který by měl tento stav napravit. Pohledávky z trestné činnosti by podle něj měly mít zvláštní režim, podobně jako je tomu dnes u výživného. Dlužník by byl po dobu oddlužení povinen pravidelně odvádět alespoň minimální částku poškozeným, a pokud by tuto povinnost neplnil, neměl by být na konci řízení osvobozen. Při přípravě návrhu vycházím z konkrétních zkušeností z praxe, a to nejen z podnětů přímo od obětí trestných činů, ale i od odborníků – například od soudního exekutora Jiřího Proška nebo advokáta Jana Mejzlíka, kteří upozorňují na neudržitelný stav v oblasti uspokojování pohledávek obětí trestných činů. Tyto hlasy jsou pro mě klíčové – právě díky nim víme, že změna není jen potřebná, ale i prakticky proveditelná.

Autor: Marie Sehnálková
Foto: Česká asociace věřitelů