Házení klacků pod nohy může poslat věřitele ke dnu

Od začátku března jsme svědky rostoucího kolotoče krizových opatření vlády a jejich dopadů na ekonomiku naší země. Na tom by nebylo nic divného, vždyť bojuje s virovou nákazou, naše země se nachází ve vyhlášeném nouzovém stavu a vláda postupuje podle krizového zákona. Podobná opatření přijímají i jiné evropské země. Velké nebezpečí ale spatřuji v tlaku na vládu, aby omezila exekuce. Nejlépe je rovnou zastavila.

V této souvislosti je namístě poukázat na jednu zásadní skutečnost: krize trvá druhý týden a žádnou exekuci tak jistě nestihla přivodit. Po zastavení exekucí paradoxně volají ti, kteří v exekuci již jsou a byli v ní i v době konjunktury. Současná krize bez ohledu na to, zda na ně dopadne nebo ne, jejich situaci v exekuci nezmění. Pokud pracují a pobírají mzdu, pak jim bude sráženo ze mzdy a jejich nezabavitelné částky jim i nadále zůstanou. Dojde-li ke snížení mzdy, pak zaměstnavatel jen odvede nižší, nebo vůbec žádnou srážku. Bude to tedy věřitel, kdo na případný pokles příjmu dlužníka ve výsledku doplatí.

Osoba v exekuci se vlastní vůlí patrně více zadlužit nemůže, neboť jí v tom brání pravidla pro poskytování spotřebitelských úvěrů. Exekuční právo pak má na ochranu dlužníka dostatek nástrojů již dnes. Jsou tu zmiňované nezabavitelné částky při srážkách ze mzdy, při přikázání pohledávky, ochrana nezabavitelné částky na účtu dlužníka. Chybí nám sice chráněný účet, ale to není důvod k tomu, abychom exekuce rovnou zastavovali. Navíc možnost nulové srážky v důsledku dočasného poklesu příjmu se v praxi rovná odkladu exekuce, aniž by ho někdo musel oficiálně a plošně nařizovat. Mobiliární exekuce coby další způsob postihu majetku dlužníka momentálně nejsou prováděny vůbec.

Zastavením exekucí můžeme naopak značně zavařit věřitelům. Pokud vím, tak slovo věřitel, chcete-li oprávněným, není synonymem lichváře. Mezi věřiteli najdeme řadu lidí, kteří se věřiteli stali nezávisle na své vůli. Například kvůli jednání obchodního partnera, který se rozhodl živnostníkovi nezaplatit fakturu za odebrané zboží nebo službu, čímž si vylepšil vlastní „cash flow“ na jeho úkor. Není asi potřeba složitých výpočtů, abychom věděli, že matka samoživitelka, která se dnes navíc kvůli zavřeným školám musí doma starat o děti, bude bez vymoženého výživného brzy na mizině. Podobně ohrožující by bylo omezení vymahatelnosti i pro řadu firem a živnostníků, Které lze oprávněně považovat za motor naší ekonomiky.

Musíme tedy v krizi za každou cenu chránit dlužníky, mezi kterými je, řekněme si to upřímně, řada nepoctivců, a tím posílat ke dnu jejich věřitele, tedy věřitele? Je samotná krize legitimním důvodem pro to, aby byli oprávnění sankcionováni? Na čí stranu se postavíme?


Autor: Jan Bureš
             Advokát

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.