Jak učit právo? Žádné biflování, hlavně si umět poradit v životě

Středoškolští studenti se učí, co je Ústava a jaký je v Česku soudní systém. Když ale přijde otázka na praktickou věc ze života, kde by jim pomohla základní znalost práva, tápou. Vyplynulo to z debaty expertů, které přihlíželi studenti z Gymnázia Karla Sladkovského v Praze 3. Besedu zorganizoval v rámci iniciativy Právo k lidem advokát Vojtěch Sucharda. Popularizátor práva a spoluzakladatel advokátní kanceláře Arrows usiluje o novou národní strategii po vzoru té, která má zvýšit finanční gramotnost.

Současní gymnazisti přesně ví, kde sídlí jaký soud, a co je jeho úkolem. Potom ale jdou na brigádu, zaměstnavatel jim odmítne dát smlouvu a oni neví, jak se bránit, ani že mají na smlouvu vůbec nárok.

Z průzkumu, který Sucharda mezi studenty udělal, vyplynulo, že 57 % z gymnazistů považuje výuku práva za nedostačující.

Pomohou příklady ze života

„Kdybych měl zcela volnou ruku a mohl si vysnít, jak by měla výuka práva na středních školách vypadat, tak by to bylo tak, že nebude ve třídě 30 studentů, ale jen 10. Nebude to jednu hodinu v pondělí a jednu ve čtvrtek, ale půjde třeba o třídenní projekt.  A nepůjde o biflování pojmů, definic a odpovědí na testové otázky, protože ty v praxi člověka moc daleko nedovedou. Představuji si to tak, že se nastolí problém – třeba právě to, že jdu na brigádu a nedají mi smlouvu – a začneme diskutovat, klást otázky a hledat odpovědi,“ říká Michal Urban, vysokoškolský a středoškolský pedagog a právník.

Cílem výuky práva nemá být znalost odpovědi, ale student by měl být do půl hodiny si schopen poradit, najít poradnu, přečíst si článek na důvěryhodném serveru a třeba se umět i podívat do zákoníku a tím se nasměrovat k vyřešení svých potíží.

Pedagogy mnohdy v takovém stylu výuky limitují přecpané osnovy.
„Vy můžete samozřejmě argumentovat, že se musí změnit systém, a máte pravdu. Ale já k tomu dodám to bé, a to, že vy to také můžete chtít. Každá změna, která je tlačena zespoda, má větší šanci na úspěch. Spousta učitelů na to může slyšet,“ obrátil se Urban na studenty.

Zákony se stejně mění

V tom, že by školy měly vychovávat uvědomělé občany souhlasí i exministr spravedlnosti a bývalý děkan plzeňské právnické fakulty Jiří Pospíšil.

„Výuka na středních školách nejsou „malá práva“. Ale studenti by měli umět pracovat s informacemi, to je základ. Aby se třeba učili, co je daňový řád, to není vůbec třeba. Do doby, kdy to budou potřebovat, se to desetkrát změní. To je trend postmoderní Evropy, že se pořád schvalují nové zákony a pořád se to mění, takže učit se právo v 16 nebo 18 letech nemá smysl. Ale to, co by měli mít, jsou informace uvědomělého občana, co dělat a kam se obrátit,“ uvedl Pospíšil.

Mezi důležité body povědomí řadí znalost toho, co je zakázáno a soudně trestáno, a toho, za co člověk může dostat pokutu. A nutné je ovládat i základy finanční gramotnosti, aby člověk neúmyslně nespadl do dluhů.

Pospíšil zároveň varoval před takzvaným právním kutilstvím. Lidé, kteří mají právo jako hobby, si často myslí, že služby advokátů nepotřebují, nebo nechtějí platit tisíce za právní rady. Následky jsou pak mnohem horší.

V debatě se zabrousilo i do rodinného práva. V anketě téměř polovina studentů špatně odpověděla, že manželství mohou uzavřít i osoby mladší 18 let. Že děti mají vyživovací povinnost vůči rodičům netušila drtivá většina. Stejně tak nevěděli, co znamená zkratka SJM (společné jmění manželů).

Důležité jsou i vztahy

Podle lektorky a publicistky Lilie Khousnoutdinové je důležitější než právní minimum to, aby se české školství začalo více soustředit na mezilidské vztahy a komunikaci. „Abychom se uměli lépe domlouvat. A to je něco, co stále chybí a odráží se to velmi v tom, jak vypadá mnoho rozvodů. Já se divím, jak je možné, že lidé spolu žijí deset let v nějaké lásce, mají děti a potom jsou schopni být vůči sobě tolik zlí. A to si myslím, že je chyba vzdělávacího systému, že se nevěnujeme lidské komunikaci ani vztahům,“ uvedla. Stejný názor nedávno vyslovila také prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová.

Autor: Lucie Havlišová

Zdroj foto: pixabay.com