Lidi v oddlužení musíme učit zacházet s penězi, jinak do dluhů spadnou znovu

Rozdělit dlužníky do různých skupin je velice složité. Vždy záleží na úhlu pohledu a období zadluženosti, ve kterém se dlužník nachází. Jedná se tedy o poměrně individuální přístup. I přesto je možné určit dva primární důvody vzniku zadluženosti: špatné návyky a náhlé změny životních situací.

Do těchto dvou skupin je pak možné rozřadit další životní situace a důvody, které jedince do dluhů většinou přivedou. Můžeme samozřejmě na dlužníky pohlížet i z mnoha jiných pohledů. Například zda jejich zadlužení způsobily ovlivnitelné nebo neovlivnitelné faktory, zda se zadlužovali krátkodobě či šlo o dlouholetý proces nebo zda jsou typ „půjčkaři“ či typ „poplatkáři“.

Vzniká nám již druhá generace dlužníků, pro které je běžné nehradit poplatky a zadlužovat se. 

Mezi špatné životní návyky řadíme to, co si člověk odnáší do svého života ze své rodiny nebo sociálního prostředí. Je to také to, co ho učí společnost. Co se naučí ve škole. Tedy jak hospodařit se svými penězi a jak se stavět k vlastní povinnosti a zodpovědnosti hradit to, co se má. Pokud totiž tyto návyky nejsou vštěpovány odmala, poměrně těžko se pak nabývají v dospělosti. Dnes nám již vzniká druhá generace dlužníků, pro které není neobvyklé nehradit poplatky za běžné věci a zadlužovat se. Nehradit a žít na úkor jiných se stává pro některé skupiny obyvatel jistým standardem a často i projevem určitého postavení a „vyspělosti“.

Do skupiny špatných návyků tedy patří např. neplatiči běžných životních nákladů. Dále sem můžeme řadit jedince, kteří si záměrně objednávají služby nebo produkty ne proto, aby je využívali pro sebe, ale aby je dále prodávali a žili z jejich zisku. Často to dělají souběžně s nehrazením vlastních nákladů na běžný provoz. Samostatnou podskupinou jsou již zmínění „půjčkaři“. Na svůj život si zajišťují finance čerpáním úvěrů a kreditních karet. Neřeší své příjmy a doplnění na potřebný životní standard uzavřením většinou nebankovní půjčky je pro ně jednodušší, než si hledat lépe placenou práci nebo omezit své výdaje.

Při práci s dlužníkem musíme hledat spouštěč jeho zadluženosti

Většina dlužníků se do dluhů dostává kombinací různých návyků a dalších na to navazujících faktorů. Jen u malé části se přidávají nepříznivé životní situace, kam řadíme především nemoc, ztrátu zaměstnání nebo zásadní změnu rodinných poměrů. Nejčastěji „tvrdý“ rozvod nebo úmrtí v rodině. Při práci s dlužníkem proto musíme hledat spouštěč zadluženosti, tedy dluh, který stál na začátku, a dále ty dluhy, které celkovou zadluženost zásadním způsobem ovlivnily.

Na začátku zadluženosti stojí často zcela nevinné nenastavení systému pravidelné úhrady měsíčních plateb nebo opomenutí takové platby. Když se nějaká platba opomene a nejsou rezervní prostředky na její úhradu, stává se z takové opomenuté platby výdaj dalšího měsíce. Dlužník – v tuto chvíli vlastně ještě ani není dlužníkem tak, jak dnes slovo dlužník vnímáme, a spíše bychom mu měli říkat neplatič – má několik možností. Okamžitě vyřešit nedoplatek v novém měsíci úhradou závazku a omezením výdajů, nebo zvýšit příjem přivýdělkem. Je možné si také půjčit nebo zapomenutou splátku vůbec neřešit. Půjčka nemusí být nutně problémem, pokud je brána s rozmyslem a v takové výši splátek, které dlužník zvládne uhradit.

Pokud v takové chvíli člověk hledá řešení, je nutné, aby měl ke správnému rozhodnutí dostatek znalostí a informací. Dnes se dají v případě půjčky jistě najít poměrně důvěryhodné informace o tom, jak je půjčka nastavená. Srovnání půjček nabízí např. nezisková organizace Člověk v tísni. I když říkat, že nějaká konkrétní půjčka je nejlepší, není zrovna to, co by měla organizace pomáhající dlužníkům nabízet, pokud to dlužník nedovede zjistit sám a půjčky si porovnat, je to zapotřebí.

Když se dlužníka zeptáte, zda si vytvářel nějakou finanční rezervu, většinou odpoví, že ne

Nebezpečná je totiž chvíle, kdy se musí dlužník rozhodnout, zda onu vybranou půjčku zvládne splácet a nedostane ho jen do dalších problémů. Fatálně totiž u nás chybí odpovídající finanční gramotnost, která by umožnila rychlé a dostatečně kvalifikované rozhodnutí. Právě třeba o tom, jaká půjčka je pro něj vhodná a má to správné nastavení. Při práci s dlužníky vidíme, že do dluhů jich velkou část dostalo právě „nezdravé“ zadlužení. Když se dnes dlužníka zeptáte, jak v minulosti dělil svoje příjmy a zda si vytvářel nějakou finanční rezervu, většinou odpoví, že ne. Nebo nepravidelně a často ji brzo vybíral. A přitom i ta nejjednodušší metoda našich rodičů, tedy obálky nebo hrníčky, je funkční a má svůj obrovský význam. Navíc je dnes již mnoho aplikací pro chytré telefony, které jsou přímo pro správu financí a tvorbu rozpočtu určené. Nejsou však často využívány. Přitom pro uzavírání půjček jsou chytré telefony používány velice často.

Nastavení finančního rozpočtu a vytvoření rezervy pro případ nečekaného výdaje je základem úspěchu. Pak není ani velkým rizikem uzavření půjčky nebo úvěru na bydlení. Nikdy samozřejmě neovlivníme právě ty nenadálé životní zlomy, které nás mohou srazit na kolena. Když nás fatálně zradí zdraví, je to vždy to nejhorší, co nás může v životě potkat. S dobře nastaveným rozpočtem ale můžeme zvládnout i takové období nebo alespoň jeho dopady co nejvíce zmírnit.

Mnoho dlužníků žije s dluhy a v dluzích již více než 10 let. Zvládnou svůj život po oddlužení?

Když se ale podíváme na současné dlužníky, vidíme drtivou většinu těch, kteří se dostali do dluhů špatným nastavením svého vlastního života a nedovedli se svými financemi pracovat. A to často velice dlouhou dobu. A nezáleží na tom, zda se zadlužili z důvodu špatné práce se svými financemi nebo nezodpovědným životem a utrácením. První exekuce je u velké části z nich již z let 2007 až 2010. Pokud si vezmeme, jak dlouho v té době vůbec trvalo, než se věc dostala k soudu, je dnes mnoho takových dlužníků, kteří se začali zadlužovat již dávno před rokem 2007. Žijí s dluhy a v dluzích již více než 10 let. Co s takovými dlužníky, pokud projdou oddlužením? Zvládnou svůj nový život? Mohou mít samotný proces oddlužení a následné usnesení soudu dostatečnou sílu, aby dlužníka před opakováním vlastních chyb uchránily?

Oddlužení není nejlepším řešením, pokud dlužníky nenaučíme, jak pracovat se svými příjmy a výdaji

Zákonodárce si to zjevně nemyslel a do novely insolvenčního zákona dal možnost uložit dlužníkovi povinnost, aby absolvoval až 100 hodin odborného sociálního poradenství. Uvědomoval si tedy, že samotné oddlužení není tím nejlepším řešením, pokud nebude u některých skupin dlužníků možnost jejich návyky změnit a naučit je, jak se svými příjmy a výdaji pracovat. S tím se totiž nerodíme, to se musíme naučit. Bohužel ale k realizaci tohoto záměru zákonodárce zatím nedošlo a odborné sociální poradenství, tedy dluhové poradenství zaměřené na finanční gramotnost, nebo finanční gramotnost s přesahem do dluhového poradenství, sice může soud dlužníkovi uložit, ale nemá ho kdo vykonat. Resp. není, z čeho by se uhradilo, protože pro dlužníka má být zdarma a peníze na něj vyčleněné nebyly. Nakonec se úhrady takového poradenství zřeklo Ministerstvo práce a sociálních věcí i Ministerstvo spravedlnosti.

Již při přípravě na insolvenci se musí s klientem řešit, jak svůj život zvládne. Má před sebou 5 let velice omezených příjmů a současně chceme, aby nežil v šedé zóně. Dá se vůbec vyžít s nezabavitelnou částí mzdy, když to dlužník kolikrát nezvládl ani s mnohem vyšším příjmem, který měl dříve? Je to velice složité. Spíše by bylo lepší říct, že nemožné. Jistě by se to dalo vyřešit navýšením nezabavitelné části mzdy. Tím se ale dostane ještě méně věřitelům, pokud se rapidně nezvýší důchody, některé dávky nebo minimální mzda. Nebo pokud se veškeré náklady za dlužníka nepřenesou na věřitele. Kam až může stát v tomto směru zajít?

Pokud chceme z dlužníků udělat normálně žijící občany, musíme se mnohem více snažit.

Jistě se shodneme na tom, že pokud se jedná o dlužníka, který se do dluhů dostal i přes zjevnou snahu svoji situaci řešit a je zde předpoklad, že zvládne svoji situaci v budoucnu, může stát takový návrat dlužníka do běžného života a do společnosti postavit na žebříčku hodnot opravdu vysoko a nadřadit ho i nad práva věřitelů. Co ale s dlužníkem, který své zadlužení „budoval“ dlouhou dobu opravdu intenzivně a pečlivě, a šance, že by změnil své dlouhá léta zažívané návyky a stereotypy, je velice malá? Zde by byla nutnost výuky finanční gramotnosti a dluhového poradenství více než potřebná.

Pokud chceme s dlužníky pracovat a je naším cílem víc, než jen jednorázové a krátkodobé snížení počtu dlužníků, ale opravdu chceme z dlužníků udělat normálně platící a žijící občany, musíme se mnohem více snažit. Musíme je motivovat a musíme je naučit se svými penězi pracovat. Usnesení krajského soudu o osvobození jistě žádnou změnu se smýšlením dlužníka neudělá. Ze dne na den nezmění všechny jeho doposavad získávané návyky ve vztahu k financím a odpovědnosti hradit své závazky a dluhy, které získává 10, 15 nebo možná 20 let a přináší si je ze své minulosti.

Insolvence by měla být nastavená tak, aby měl dlužník možnost zvyšovat své příjmy.

Musíme změnit jeho návyky a musíme ho k tomu motivovat. Insolvence by měla být nastavená tak, aby dlužník měl možnost pracovat se svými výdaji a primárně zvyšovat své příjmy. A to tak, aby se to již v průběhu oddlužení odráželo na jeho životním standardu a nebyl po celou dobu 5 let odkázán na nezabavitelnou část mzdy, která zvláště u mužů činí pro rodiny období insolvence prakticky nezvládnutelné. Dnešní materiálně založená společnost musí dovolit rodině a jednotlivci celé oddlužení přežít. Jinak nebude dlužník oficiálně přiznávat své příjmy, odhalí je pouze částečně a oddlužení tak zcela ztratí svůj výchovný efekt, který musí jednoznačně obsahovat. Pokud si tedy dlužník vydělá dalším příjmem, nemůžeme mu ho celý sebrat, ale například polovinu z takového příjmu mu ponechat a polovinu dát na dluhy. Stejně tak může dlužník, který například uhradí 70 % svých závazků mít i kratší celkovou dobu oddlužení. Stanovené hranice ani nemusí být fixní. Hovořit o tom, že podstatou oddlužení je úhrada co největší části závazků dlužníka ve chvíli, kdy není nutné uhradit vlastně skoro nic, je přežitek a také trochu pokrytectví. A přitom jistou variabilitou systému oddlužení můžeme dosáhnout toho, že dlužník uhradí nakonec mnohem víc a insolvence přinese i jemu samotnému něco dalšího. Nezapomeňme na to, že již dnes máme nemalé procento dlužníků, kteří oddlužením prošli a do dluhů se dostali opět. 

Je také nutné, aby soudy lépe chápaly a pracovaly s informacemi, které dostávají a které mohou dostávat. Je zásadní, aby pracovníkům insolvenčních úseků, kteří se na rozhodování podílejí, někdo znalý vysvětlil, co znamená žít v dluzích a jak složité je se z nich dostávat. Často vidíme, že dlužník, který má mnoho exekucí, velké množství nezaplacených závazků a pohybuje se již velmi dlouho v oblasti vlastního enormního předlužení, má nedostatečné nebo neprokazatelné příjmy a je tedy značně rizikový, dosáhne v rámci insolvenčního řízení velmi rychle, a bez jakýchkoliv dotazů ze strany soudu, na oddlužení. Naopak dlužník, který se teprve dostává do problémů s hrazením svých závazků, a ještě není pohlcen mašinérií exekučního vymáhání, a snaží se řešit svoji situaci mnohem více zodpovědně a zavčasu, je při procesu schvalování vystavován dotazům ze strany soudu, kdy musí popisovat často poměrně podrobně svůj osobní život, své osobní problémy a detaily svého života, protože soudní úředníci vidí v takovém dlužníkovi potenciálního podvodníka, který jen nechce platit. Je takové „zvýhodňování“ určitých skupin dlužníků správné? Dává tím stát dlužníkům správný signál?

Celému systému dlužnické problematiky, dluhového poradenství a oddlužování chybí zcela zásadně jedna věc. A tou je jasný přehled o tom, jakým dlužníkům chceme pomoci a jaká pomoc je pro ně účinná. Teprve až toto budeme chápat a budeme vědět, jak jaké skupině dlužníků pomoci, teprve pak můžeme mít efektivní nástroj na boj se zadlužeností. Současné postupy státu připomínají tak trochu hokynářky na trhu. Každá chce prodat to svoje jablko a tak vykřikuje, jak je úžasné, nejlepší, krásně vypadá, nádherně voní a nikdo v celém širém světě nemá lepší. Přitom je kyselé, otlučené nebo moučné. Stejně tak politici často jen vychvalují své nápady, jak jsou nejlepší, jak všechno vyřeší, pomohou dlužníkům a každého zachrání. Přitom jsou to nápady nereálné a málo účinné. Dobré zboží a dobrý nápad se totiž dokáží prodat samy. Pokud tedy nastavíme systém oddlužení správně, poznáme to jednoduše tím, že o něj bude opravdový zájem a my nebudeme muset přemýšlet, proč nám čísla podaných návrhů raketově nevystřelila, jak jsme si původně mysleli.