Nebezpečné klišé „typický dlužník”

Média mají obrovský vliv na formování veřejného mínění. Bohužel často informují zkresleně, což běžný příjemce sdělení není schopen kriticky zhodnotit. Jeho postoje pak ovlivňuje falešný emotivní dojem. Jedním z hluboce zakořeněných mýtů, který se opakovaně objevuje v médiích, je tvrzení, že typickým dlužníkem je muž ve věku 39 let, který žije v Moravskoslezském kraji a má dluh za půjčku ve výši 27 215 korun. Kromě nesmyslného zjednodušení profilu je matoucí i terminologie, která vytváří chybná podvědomá spojení. Téměř nikdo totiž nerozlišuje mezi pojmy „dlužník“ a „neplatič“.

Dlužník je prakticky každý spotřebitel – člověk, který nakupuje nějakou službu nebo zboží (včetně půjčky) odloženou platbou. A ten, kdo tuto povinnost neplní, je neplatič. 

Co zůstane v hlavě čtenáře seriózních novin, když na první straně z palcového titulku čte, že Češi dluží přes 1,8 bilionu korun? A v textu zprávy se pak dluh plynule smíchá s neplacením. Nikdo mu nevysvětlí, že to jsou jen dluhy bankám. Že celkové závazky domácností za čerpané zboží a služby za rok odpovídají více jak polovině hrubého domácího produktu, který byl vloni 5,6 bilionu korun. A že drtivou většinu těchto závazků domácnosti řádně platí.

Dlužníka od neplatiče nerozlišují nejen novináři, ale ani mnozí „odborníci“ na oddlužení, takže to těžko můžeme očekávat od politiků. Pokud by bylo možné je vyzpovídat, jaké mají znalosti o mechanizmu vzniku a řešení dluhů, dopadli by jako slavná „zelená“ ministryně životního prostředí, když odpovídala na dotaz, co je to biomasa. Místo čísel a faktů to budou pocity formulované do „já si myslím“. Pro politiky jsou dluhy jen sociálně citlivé téma, kterým se snaží zvýšit volební preference ve svůj prospěch.

Přitom Češi na tom s neplacením nejsou vůbec tak zle, jak se často píše. Zatímco spotřeba domácností roste, problémy se splácením klesají. Jasně je to vidět na dlouhodobé statistice pohledávek bank. Počet i objem půjček v selhání klesá a každý měsíc tvoří nový historický rekord v minimu podílu neplatičů – 1,61 procenta za všechny půjčky, u hypoték je to dokonce jen 1,07 procenta. Takovými čísly se nemůže pochlubit ani bohaté a disciplinované Německo.

Problémy se splácením tady nemají primárně dlužníci finančních ústavů a popis průměrného dlužníka je chybný. Vlastně ani nemůže existovat, protože dluhy jsou velmi komplexní, jdou napříč populací. Počty a objemy dluhů v různých kategoriích odpovídají sociodemografickým atributům dané skupiny, jsou dány životním stylem, lokací, vnějšími vlivy proměnnými v čase atd.

V určitých oborech a skupinách dlužníků jsou pak relativně vyšší počty neplatičů než v jiných. Obecně lze říci jen to, že nesplácené dluhy jsou spojené nádoby s ekonomickou situací společnosti a každého jednotlivce. A pokud je chceme detailněji popsat, musíme se opírat o fakta, nikoli o dojmy.

Například oblíbené téma ekonomických novinářů je meziroční nárůst exekucí důchodů, kterých je dnes řádově 91 000. Na pohled vysoké číslo, navíc ve spojení s představou starého, bezbranného člověka staví a priori podvědomí čtenáře do pozice nepřítele všech exekutorů. Ze všech důchodů je postiženo exekucí 2,5 procenta. Přitom průměr exekucí v dospělé populaci je přes 10 procent. Postižení seniorů exekucemi je samozřejmě smutné, ale neznamená to, že kdo zestárne, skončí jako nevinná oběť v exekuci. Což z některých článků mimoděk vyplývá. Každá tato exekuce má svůj příběh, a bylo by jistě velice užitečné je podrobně analyzovat, abychom mohli s jistotou tvrdit, jaké byly příčiny, a co bychom mohli udělat pro zlepšení situace. Politici k tomu zatím podmínky nevytvořili.

Mediální informace se v dnešním rychlém světě smrskávají do zkratek, které nezasvěcenému příjemci podávají přinejmenším dost pokřivený a neúplný obraz reality. O to víc by se měli snažit všichni zainteresovaní, aby k dezinformacím nedocházelo. Musí dokola opakovat fakta a chtít po novinářích a politicích, aby je správně interpretovali. V sázce totiž není jen jejich dobrá pověst, ale také osud celé společnosti manipulovatelné nebezpečnými mýty. 


Jan Januš

Autor: Jakub Zetek

provozní ředitel M.B.A. Finance

Zdroj foto: archiv Jakuba Zetka

Zdroj hlavní foto: 123rf.com

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.