Odklad plateb nájemného je protiústavní, výpadek by měl vykrýt stát

Současná ekonomická situace doléhá nejen na podnikatele, ale i na jejich zaměstnance bydlící v nájemních bytech. Zatímco podnikatelům, kteří kvůli vládním opatřením a opatřením Ministerstva zdravotnictví museli uzavřít provozovny, stát přislíbil, že za ně nájem zaplatí, tak v případě nájmu bytů o tom zatím vůbec neuvažuje. Naopak od počátku proklamuje možnost odkladu placení nájemného. Jenže takové opatření je v rozporu s právem na nedotknutelnost vlastnictví zakotveném v článku 11 Listiny základních práv a svobod.

Vlastnictví lze omezit jen ve veřejném zájmu a za náhradu. Nájem bytu je vztah mezi pronajímatelem a nájemcem. Jeden předává věc do užívání a druhý za úplatu užívá. Veřejný zájem tu zcela chybí a bez náhrady takto postupovat nelze. Musíme si uvědomit, že nájemce byt postupně vybydluje, pronajímatel ho nemůže užívat pro sebe a svou rodinu, platí daň z nemovitých věcí, pojištění a po dobu nájmu nese náklady a opravy spojené s vlastnictvím a užíváním bytu. Ty musí i nadále platit. Nebude mít ale z čeho. A tak se z věřitele může rychle stát dlužníkem. V případě společných plateb za dům se dluh přenese i na ostatní sousedy a spirála se tak roztáčí dál.

K řešení mimořádně nepříznivé situace je v prvé řadě povolán stát, ne pronajímatel. Nezapomínejme, že ze mzdy zaměstnance se každý měsíc odvádí pojistné na sociální zabezpečení. Na ztrátu příjmu je třeba nahlížet jako na pojistnou událost a stát má povinnost poskytnout pojistné plnění formou státní sociální podpory. Jednou z možností je příspěvek na bydlení.

Pokud už se stát rozhodl vstoupit do nájemních vztahů, pak nechť to nedělá direktivně, ale smluvně. Občanský zákoník nabízí hned čtyři instituty, jak situaci řešit, a to převzetí dluhu, přistoupení k závazku, ručení a postoupení smlouvy.

Na žádost nájemce by pak nájemné platil stát. Ve své podstatě by nešlo o dávku, ale o „zálohované výživné“, resp. „zálohované nájemné“, které by po zaplacení a pominutí důsledků nouzového stavu mohl stát po nájemci požadovat.


Autor: Jakub Dohnal
             Advokát a partner Arrows advokátní kancelář

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.