Zamyšlení nad legislativním vývojem v exekucích

Nikomu z odborné ani laické veřejnosti nepochybně neuniklo, že vládní návrh novely exekučního řádu prošel Poslaneckou sněmovnou parlamentu ČR v prvním čtení. Tento zákonodárný orgán zároveň dal šanci také dalšímu návrhu, tentokrát poslaneckému, na zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů. Oba tyto návrhy nyní budou posouzeny v prodloužené 80denní lhůtě sociálním a ústavně právním výborem Poslanecké sněmovny.

Zamýšlená novelizace, ať již bude schválena v jakékoliv formě, si klade prioritně za cíl odstranit zcela neomezenou volbu soudního exekutora věřitelem. Podle zastánců uvedené legislativní úpravy je nepochybné, že přínosy plošné svobodné volby soudního exekutora se v důsledku společenských i legislativních změn postupně vyčerpaly.

Bohužel, vládní návrh neodstraňuje, a to ani částečně, prvek svobodné volby, ale nepochopitelným způsobem ponechává svobodnou volbu exekutora výhradně pro prvního věřitele, který svoji volbou určí nejen soudního exekutora, který povede exekuční řízení v jeho prospěch, ale určí tím i exekutora, který povede všechna následná exekuční řízení vedená ve prospěch všech ostatních věřitelů proti témuž dlužníkovi. V případě přijetí tohoto řešení, tzv. princip „Sněhulák“, dojde paradoxně k ještě vyšší tržní koncentraci, čímž se prohloubí nevýhody existujícího i uvažovaného tržního prostředí. Exekuční řízení se tak dlužníkům prodraží (náklady věřitele spojené s tzv. hledáním příslušného exekutora, geografická vzdálenost exekutora, byrokratizace řízení a s ní související zahlcenost exekučních soudů, spojená s dalšími výdaji ze státního rozpočtu).

Současně se pozice věřitelů výrazně zhorší, protože budou  nuceni respektovat volbu provedenou tzv. prvním věřitelem, který může být např. jejich ekonomickým, resp. právním konkurentem, a to i v případech, když mají zajištěnou či jinak privilegovanou pohledávku, nedostatek informací od příslušného exekutora, protože ten bude přednostně věnovat pozornost předchozí exekuci s tím, že do jejího úplného vymožení budou v pořadí následující věřitelé nuceni čekat, než dojde na vymáhání jejich pohledávky, a to opět podle pořadí nápadu k jedinému exekutorovi.

Soudní exekutoři jmenovaní do úřadu v posledních letech a exekutoři s malým nápadem věcí tak nebudou schopni ekonomicky udržet provozování svých úřadů. Na druhou stranu soudní exekutoři s velkým počtem věcí budou mít ještě větší nápad.

Je třeba opakovaně počítat s tím, že exekuční soudy budou zatíženy dodatečnou rozsáhlou agendou a ministerstvo spravedlnosti bude muset vydat značné finanční prostředky na úpravu informačních systémů.

I neodborník na první pohled pochopí, že novela exekučního řádu, představovaná systémem „Sněhulák“ nikomu nepomůže, ale významně uškodí jak dlužníkům, tak i věřitelům.

Jak tedy reagovat? Domnívám se, že jediným racionálním řešením je přijetí takové úpravy místní příslušnosti soudních exekutorů, která (ať již v jakékoliv formě či rozsahu) nahradí zcela nepochopitelný a světově unikátní systém „Sněhulák“.  Pokud v České republice v rámci soudního vymáhání pohledávek existuje duální systém, tedy jak prostřednictvím soudů, tak prostřednictvím soudních exekutorů, došlo by v případě přijetí systému „Sněhulák“ ke zvýhodnění těch věřitelů, kteří si své pořadí budou raději zajišťovat v rámci výkonu rozhodnutí příslušným soudem podle ustanovení o.s.ř., neboť soudy by na rozdíl od soudních exekutorů žádné další exekuce neabsorbovaly. Asi si těžko dokážeme představit systém „jeden dlužník – jeden soud“. Naprosto stejně tomu je u exekucí podle daňového a správního řádu, které rovněž dokáží fungovat bez jakéhosi „Sněhuláka“.

S ohledem na výše uvedené je podle mého názoru problém „Sněhulák“ v legislativním procesu, probíhajícím v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, otázkou nejenom předběžnou, ale i zásadní. Bez jejího rozumného vyřešení totiž ztrácejí další, dobře míněné legislativní záměry svůj původní smysl.  Věřím, že zákonodárný sbor se tak bude řídit nejenom principy zdravého rozumu, ale i vycházet ze skutečnosti, že Česká republika je demokratickým a právním státem.


Autor: JUDr. Vladimír Plášil, LL.M.
             Prezident Exekutorské komory České republiky

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.