Jan Plaček: Vyčkejme s přijímáním dalších změn, než se projeví efekty oddlužovací novely

Od června platí nová pravidla osobních bankrotů. Jaká jsou v tomto směru vaše očekávání?

Hodnotit jakýkoliv zákon po měsíci jeho účinnosti není dost dobře možné. Myslím, že budeme muset počkat minimálně rok, abychom mohli vyvodit nějaké první závěry a hodnotit efekty oddlužovací novely. Obecně se ale od tzv. oddlužovací novely očekává, že začne významně klesat počet fyzických osob v exekuci, a to až o 60 tisíc lidí ročně. Teoreticky bychom také mohli zaznamenat další pokles úrovně nezaměstnanosti, protože v insolvenci už není možné pracovat „na černo“.

Jak se z pozice ekonoma celkově díváte na nedávné změny v dluhové oblasti?

V uplynulých deseti letech došlo k celé řadě významných změn, jejichž společným jmenovatelem je ochrana dlužníka. Tím ale dochází k navyšování transakčních nákladů volného trhu, které jsou přenášeny na spotřebitele a tedy i na samotné dlužníky. Oba světy je proto potřeba udržovat v rovnováze, aby věřitelé poskytovali plnění s přijatelným rizikem a dlužník toto plnění přijal za přiměřenou úplatu. Nesmíme totiž zapomínat, že věřitelem může být třeba bytové družstvo a dlužníkem neplatící nájemník. S ohledem na pokračující tlak na „oddlužování“ se ale obávám, že se dostáváme na hranu toho, co ještě naše ekonomika unese „bez ztráty kytičky“.

Přestože se postavení dlužníka v posledních letech výrazně zlepšilo, stále je zde více než 800 000 lidí v exekuci. Jak si to vysvětlujete?

Podle informací z Exekutorské komory počet fyzických osob v exekuci za poslední rok dokonce klesl. Na počet exekucí a insolvencí mají ale vliv i jiné faktory, například ekonomický růst, nízká nezaměstnanost, rostou reálné mzdy. Všechny tyto faktory se v uplynulých čtyřech letech vyvíjely velmi pozitivně. Ale berme v potaz, že novela insolvenčního zákona platí necelý měsíc. Domnívám se, že se za rok budeme bavit o jiných číslech.

Jak těmto lidem pomoci?

Legislativní opatření byla přijata, systémové řešení tedy existuje. Otázkou zůstává, zda budou dlužníci s několika exekucemi do oddlužení skutečně vstupovat. Projít osobním bankrotem samozřejmě není zcela zadarmo, v prvé řadě bude dlužníkovi zpeněžen veškerý jeho zabavitelný majetek a současně mu budou po dobu oddlužení prováděny měsíční srážky ze mzdy. Pokud nezafunguje osobní bankrot podle nových pravidel, myslím, že se otvírá prostor pro sociální politiku státu. Podle mého názoru není možné zákony, jejichž hlavním účelem je nastavit pravidla vymáhání pohledávek, řešit otázky sociální povahy.

Ministerstvo spravedlnosti dokončilo přípravu novely exekučního řádu, ve které počítá mj. se slučováním exekucí podle pravidla jeden dlužník – jeden exekutor. Ve sněmovně leží také návrh Pirátů, který chce zavést tzv. exekutorskou teritorialitu, kdy by byl exekutor věřiteli přidělován podle automatického pořadníku a trvalého bydliště dlužníka. Co si o těchto změnách myslíte?

Přiznám se, že jsem tyto návrhy doposud neviděl. Také si ale myslím, že připravovat a schvalovat novou legislativu ve vztahu k vymáhání pohledávek za situace, kdy máme novelu insolvenčního zákona platnou necelý měsíc, lze označit za nekoncepční. Každý zákon potřebuje čas, než se jeho důsledky promítnou do praxe. Velice bych se přimlouval, abychom s diskusí o podobě exekučního řádu počkali do příštího roku a nejprve vyhodnotili dopady stávajícího insolvenčního zákona. Pokud ale hovoříte o tzv. teritorialitě, troufám si tvrdit, že se jedná o nepřiměřený zásah státu do vlastnických práv věřitelů. Navíc nemusíme chodit daleko, abychom zjistili, že neuvážené zavedení teritoriality může zcela paralyzovat systém legálního inkasa pohledávek.

Co by podle vás zavedení exekutorské teritoriality konkrétně způsobilo?

Na Slovensku zavedení teritoriality zapříčinilo selhání systému – věřitelé raději nevymáhají, exekutoři pomalu zavírají úřady… Problémy nefunkčního systému vymáhání pohledávek se dříve, či později promítnou do výše úrokových sazeb, ochoty subjektů vstupovat do vzájemného obchodního vztahu. Navíc se domnívám, že se selhání mechanismu vymáhání individuálních pohledávek velmi brzy projeví ve veřejných rozpočtech – typickým příkladem mohou být zdravotní pojišťovny, jejichž rozpočty jsou za běžných podmínek velmi napjaté a neschopnost efektivně vymáhat platby zdravotního pojištění se bezprostředně projeví v platební neschopnosti vůči zdravotnickým zařízením.

Je podle vás v oblasti exekucí nebo insolvencí potřeba přijmout ještě nějaká další opatření?

Jak už jsem naznačoval, v tuto chvíli bychom měli vyčkat, jak se stávající, dle mého názoru, poměrně významná legislativní úprava insolvenčního zákona promítne do každodenní praxe. Není na místě přebíjet jeden zákon druhým, mohli bychom se totiž dostat za pomyslnou hranu, kdy je prodlužnický přístup ještě ekonomicky snesitelný. Nesmíme totiž zapomenout, že máme za sebou období deseti let ekonomického růstu, který nebude trvat věčně…

Autor: REDAKCE