Smrčka: Problém s dlužníky za socialismu neexistoval. Nesplácet bylo totiž v podstatě nemožné

Jak za minulého režimu fungoval systém půjčování peněz?

Především zcela jinak, než jak to známe dnes. Současný český systém je tvořen klasickým dvoustupňovým bankovnictvím a k tomu vcelku velmi liberálně pojatým a relativně málo regulovaným nebankovním prostředím. Dvoustupňové bankovnictví znamená, že zde máme Českou národní banku, tedy emisní banku s funkcí dohledu nad bankovním trhem a s řadou specifických pravomocí, a vedle toho existuje tržní bankovní prostředí, které je tvořené rozličnými držiteli bankovních licencí. Tyto ústavy se různě specializují a různě profilují.

Kromě tohoto bankovního systému u nás existuje nebankovní finanční sektor, ve kterém se mimo jiné vyskytují také poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Jakkoliv tito mají občas jistě pocit, že je jejich činnost stále více regulovaná, ve skutečnosti jsme v tomto směru i po přijetí zákona o spotřebitelském úvěru a po dalších změnách poměrně liberální zemí. Vedle toho máme i vcelku volná pravidla pro úvěrování podnikatelských subjektů, kde je možné téměř cokoliv a je zde obrovská smluvní volnost.

Za socialistického režimu fungoval systém půjčování peněz naprosto odlišně. Podléhal v podstatě absolutní regulaci a úplné kontrole státu a Státní banky československé. Šlo de facto o nesrovnatelnou situaci.

Můžete to blíže vysvětlit?

Bankovní sektor byl v socialistickém Československu v principu jednostupňový a představovala ho Státní banka československá se svými agenty. V prostředí České socialistické republiky to byla hlavně Česká státní spořitelna a Živnostenská banka. Spořitelna se zabývala tím, co dnes nazýváme retailem, Živnostenská banka vedla například tuzexová konta, konta rezidentů v cizích měnách a provozovala také určitou síť zahraničních zastoupení. Dále tu od roku 1964 existovala Československá obchodní banka, což byla instituce specializovaná na zahraniční operace, a v neposlední řadě Investiční banka, která se měla zabývat dlouhodobými investičními projekty. Jakkoliv zde formálně existovalo několik specializovaných bank, všechny byly „vlastněny“ a ovládány Státní bankou československou, a případně ministerstvem financí. Šlo tedy o systém monobankovní, i když opatřený několika firmami.

Jak je vidět z velmi povšechného přehledu tohoto monobankovního systému, tak jediné místo, kam mohl vstoupit normální občan, byla pobočka spořitelny, která mj. poskytovala i úvěry. Jejich nabídku si ale nelze ani vzdáleně představovat jako něco podobného současnosti. Úvěry byly v principu a téměř výhradně účelové. Šlo o novomanželské půjčky, úvěry s nějakým účelem bydlení a lze hovořit i o dosti omezené nabídce spotřebitelských úvěrů. Dnešní člověk si ale umí pouze velmi obtížně představit míru regulace těchto půjček.

V jakém smyslu?

Řadu z nich například nebylo možné využít na nákup zboží z dovozu, a to ani ze zemí východního bloku, pouze na tuzemskou produkci. Kromě toho platila v určitých dobách omezení, která dnešní generaci v podstatě ani nelze vysvětlit. Například takové, že z novomanželské půjčky sice bylo možné pořídit televizi, ale víceméně pouze černobílou. Nebo jste z ní mohli financovat nákup nedostatkové pračky od českého výrobce ROMO, místo laškovně poskakující slovenské TATRAMATKY, to se ale podařilo pouze zkušeným a v systému zběhlým.

To znamená, že dlužník nedostal peníze do ruky a nemohl s nimi naložit dle svého uvážení?

U některých půjček ano, ale to byl velmi omezený segment. Obvykle byl postup takový, že dlužník v obchodě získal rezervaci, se kterou navštívil pobočku banky a nechal si ji potvrdit. S tímto potvrzením, které mělo v podstatě formu šeku, pak zaplatil zboží v obchodě.

Existoval za socialismu i nebankovní úvěrový segment?

Ano, ale pokud zůstaneme v oblasti firemních poskytovatelů, tak ve velmi omezené míře. Někteří zaměstnavatelé poskytovali podnikové půjčky, což byl jeden ze způsobů, jak do jinak naprosto rigidního prostředí pracovních sil s neuvěřitelnou mírou mzdové a další regulace vstupoval alespoň jedním drápkem trh. Nabídky podnikových půjček sloužily často ke zvýšení možnosti podniku získat pracovní síly, kterých byl extrémní nedostatek. Nedostatek pracovních sil byl v české plánované ekonomice nedílnou součástí všudypřítomné a naprosto obecné nedostatkovosti, což ostatně platilo a platí v podstatě ve všech ekonomikách s plánovaným hospodařením. Skrytým mechanismem podnikového úvěru byl svým způsobem i systém podnikových bytů.

Jak byla řešena situace, kdy občan půjčku řádně nesplácel?

Tuhá regulace celého prostředí s oficiálními úvěry vedla v podstatě k situaci, kdy nebylo možno nesplácet, a míra nesplácených úvěrů se tedy limitně blížila nule. Je třeba si uvědomit, že stoprocentně státní, veřejný nebo v nejlepším družstevní zaměstnavatelský sektor vytvářel situaci, kdy stát měl pod kontrolou v principu každý legální příjem. A to dokonce i legální příjmy osob, jejichž hlavní a podstatně vyšší příjmy pocházely z nelegálních aktivit.

Dále je třeba si uvědomit, že existovat bez pracovního poměru bylo vlastně trestné a že z této kriminální regulace vynucené práce byly vyjmuty pouze některé osoby, především z umělecké oblasti. Tedy tak zvaná volná či svobodná povolání. Šlo však v rozsahu celého státu maximálně o několik desítek tisíc lidí. To znamená, že si stát mohl bez jakékoliv komplikace sáhnout na příjmy 99,9 procent občanů země. Splácení naprosté většiny půjček probíhalo strháváním příslušných obnosů již u zaměstnavatele.

Pokud se někdo i přesto dostal do prodlení se splácením nebo třeba přestal platit jiné své závazky, hrozily mu nějaké postihy?

Jestliže se pohybujeme v oblasti legálních úvěrů, tak o postizích v podstatě nemá smysl hovořit, protože téměř nemohly nastat v jiné podobě než ve vynucení splacení závazku. A tady docházelo k vcelku běžnému vymáhání pohledávky.

Tehdejší občanský soudní řád poměrně přesně popisoval postup při vymáhání pohledávky výkonem rozhodnutí – jakkoliv z dnešního pohledu mohou některá ustanovení působit přinejmenším humorně. Uváděl například následující: „Po nařízení výkonu rozhodnutí se postará předseda senátu o jeho provedení. Může požádat o součinnost národní výbor a společenské organizace, kterým jsou známy poměry povinného a které mohou vést povinného k tomu, aby dobrovolně plnil, co mu rozhodnutí ukládá. Považuje-li to předseda senátu za vhodné, doručí jim také nařízení výkonu rozhodnutí.“

Jakým způsobem samotné vymáhání pohledávek fungovalo?

V tomto směru otevíralo socialistické zákonodárství věřitelům celkem obvyklou paletu možností od srážek ze mzdy až po zajištění a zpeněžení majetku. Ten systém byl velmi blízký poměrům před rokem 2001, tedy před zavedením současného systému soudních exekutorů. Když pomineme některé detaily, tak byl vlastně shodný se stavem z devadesátých let minulého století. Jen byl – alespoň podle mého názoru – vzhledem k všudypřítomným regulacím a omezením svobody nakládání s majetkem paradoxně podstatně více funkční.

Je nicméně potřeba si uvědomit, že případů, kdy bylo potřeba přistoupit k vymáhání dluhu, bylo – alespoň nahlíženo současnou optikou – velmi málo. Za prvé objemy půjček tak, jak byly poskytovány systémovým věřitelem, tedy spořitelnou, byly vůči obvyklému platu dosti nízké. Za druhé drtivá většina půjček byly úvěry účelové a věřitel měl tedy informaci o tom, jaký majetek byl dlužníkem získán. Z hlediska objemu finančních prostředků vedly jednoznačně úvěry na bydlení a tam byl majetek velmi snadno dohledatelný i zajistitelný.

Jaká byla vymahatelnost pohledávek?

To je skutečně těžko říci. Pokud je mi známo, neexistují žádné statistiky ani seriózní data, která by o tom hovořila. Můžeme ale předpokládat, že problém byl spíše v rychlosti, se kterou se věřitel mohl domoci svého práva, než v samotné nevymahatelnosti nebo nízké vymahatelnosti pohledávky. Rigidní a vysoce regulovaný socialistický systém dělal dosti obtížnou možnost odvedení majetku dlužníka mimo dosah věřitele, zvláště pak tehdy, když byl věřitelem stát. Což bylo díky mechanismu monobankovního systému v naprosté většině případů.

Co se podnikových úvěrů týká, šlo maximálně o několikanásobky obvyklého platu. Podniky pak měly možnost vymáhat svou pohledávku jako běžný věřitel a jeho postavení bylo v podstatě velmi silné.

A co půjčky mezi fyzickými osobami?

To je již trochu složitější oblast. Občanský zákoník z roku 1964 v rámci občanské výpomoci umožňoval půjčování mezi občany, a to včetně půjček úročených. Z dobových zpráv lze nicméně dovodit, že tam, kde šlo o organizovanou činnost, tedy pokud věřitel vykonával takovou činnost opakovaně, systematicky a s cílem vlastního prospěchu, byly jeho možnosti legálního postupu vůči dlužníkovi pravděpodobně poněkud omezené. Za prvé kvůli ustanovením definujícím trestný čin lichvy, za druhé tím, že lichevní postupy byly soudně nevymahatelné a konečně souhrnem ustanovení o nedovoleném podnikání, která mohla z věřitele snadno udělat pachatele trestného činu s nemalou sazbou.

Vymáhání nahodilé půjčky například v rámci rodiny bylo nesporně možné, i když pro věřitele náročné, namáhavé a velmi pomalé. V případech, kdy šlo o nějak maskovanou, skrytou a konec konců v rámci tehdejšího práva nelegální činnost „bankéře“, tam lze říci, že ze strany věřitelů docházelo k postupům, které bychom mohli nejspíše nazvat mimosoudními a při nichž bylo používáno metod, které byly nezákonné a byly by nezákonné i nyní. V tomto šedém, či lze říci i polokriminálním světě, připomínala vymahačská realita spíše devadesáté roky minulého století.

Autor: REDAKCE