Triky dlužníků v osobním bankrotu

Smyslem a účelem osobního bankrotu je umožnit předluženému člověku zbavit se svých dluhů a zároveň dosáhnout co nejvyššího možného uspokojení jeho věřitelů. Realita je však v praxi často jiná. V tomto krátkém příspěvku si dovolím poukázat na několik častých postupů dlužníků, které typicky v oddlužení plněním splátkového kalendáře používají k tomu, aby věřitele uspokojili naopak co nejméně.

Zásada „dvakrát a dost“ platí v rámci oddlužení fyzických osob v poněkud modifikované formě. Časté heslo dlužníků zní: „30 % a dost.“ Je totiž k zamyšlení, že poté, co je uhrazeno 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, což bylo do 1. června 2019 základní podmínkou pro splnění pravidel oddlužení a i nadále zůstane podmínkou pro úspěšné ukončení všech do té doby zahájených insolvenčních řízení, přestávají dlužníci pobírat příjmy a v tomto stavu jsou schopni setrvat až do uplynutí trvání splátkového kalendáře.

Na zmíněné 30% uspokojení věřitelů dále navazuje otázka: „Jak svému nezajištěnému věřiteli uhradit 30 % pohledávky, když mám pouze jednoho věřitele.“ Typickým postupem je uzavření směnky mezi dlužníkem a nějakým rodinným příslušníkem či známým, kdy tímto vzniká dlužníkovi další pohledávka k prokázání mnohosti věřitelů. Takto uměle vytvořený nový věřitel se pak často do insolvenčního řízení nakonec ani nepřihlásí a, je-li povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, je uspokojována toliko jedna pohledávka.

Příjmy dlužníka jsou dále vykazovány v takové výši, že postižitelná částka odpovídá přesně vypočtenému uspokojení v rozsahu 30 % nezajištěných věřitelů. Samozřejmě, že lidé mají příjmy různé výše a po zohlednění dlužníkem vyživovaných osob mohou a často bývají srážky malé. Málokterý dlužník žádající o oddlužení plněním splátkového kalendáře je generálním ředitelem nadnárodní společnosti s tomu odpovídajícími příjmy. Je však s podivem, že i přesto, že počet pracovních dnů se v měsíci liší a všeobecně dochází ke zvyšování mezd, příjem dlužníka je každý měsíc v konstantní a stejně malé výši, a to třeba po celých 5 let trvání splátkového kalendáře. O to více je to znatelné, je-li dlužník zaměstnán například u společnosti, jejímž jednatelem či společníkem je jeho rodinný příslušník.

Další samostatnou kapitolou jsou darovací smlouvy či smlouvy o důchodu. Jedná se o příjem poskytovaný dlužníkovi třetí osobou, která se zaváže, že po dobu následujících 5 let bude dlužníkovi doplňovat či pokrývat jeho příjem, aby byl schopen své věřitele uspokojit, alespoň v zákonem stanovené výši. První věcí k zamyšlení je často nepřiměřeně vysoké poskytování tohoto plnění, kdy není předmětem zkoumání, zda osoba, která se k tomuto plnění zaváže, má vůbec takové prostředky, aby byla schopna (aniž by byla ohrožena její vlastní výživa) poskytovat dlužníku dar, například ve výši 10 000 Kč měsíčně. Zejména když její celý příjem činí například 12 000 Kč měsíčně. I v této oblasti platí systém tzv. „bílého koně“, kdy insolvenční správce po výzvě adresované třetí osobě, která se zavázala dar poskytovat a přestala tak plnit, často zjistí, že vůle této osoby nebyla vůbec vážná. Konkrétní vysvětlení typicky zní: „Ano, já jsem to sice podepsal/a, ale bylo domluveno, že nic platit nebudu.“ Dlužníci tak často uzavírají fiktivní smlouvy, kdy sami mají dost finančních prostředků, které však skrývají a nechtějí je přiznat.

Zajímavostí na těchto smlouvách je i závazek třetí osoby poskytovat dané plnění po celou dobu trvání oddlužení. Dárce či poskytovatel je tak již dopředu seznámen s tím, kolik a jak dlouho bude toto plnění poskytovat, přičemž typické ujednání zní: „Dárce se zavazuje obdarovanému pro účely plnění poskytnout 150 000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 2 500 Kč po celou dobu trvání splátkového kalendáře.“ Dárce je tedy od počátku srozuměn s tím, jaké celkové plnění má mít pro dlužníka k dispozici, k čemu se zavázal a po jak dlouhou dobu, avšak v okamžiku, kdy dlužník získá vlastní příjmy, přestává dárce plnit s odůvodněním, že dlužník má přece již vlastní příjmy a je tedy schopen splácet sám. Ano, to sice má, avšak byl by schopen uspokojit namísto 32 % pohledávek svých nezajištěných věřitelů například 80 %. To, že je splátkový kalendář schválen v okamžiku, kdy dlužník nemá vlastní příjmy, totiž předpokládá, že i s ohledem na stále se snižující nezaměstnanost bude dlužník o získání příjmu usilovat, a tedy získá příjem, kterým bude své věřitele uspokojovat ve vyšší míře, než bylo předpokládáno.

U majetku, který by dlužník mohl vydat ke zpeněžení a uspokojení svých věřitelů, pak nemá smysl se ani pozastavovat. Dlužníci sdělují, že vlastní pouze obvyklé (bezcenné) vybavení domácnosti. Když následně vedeme komunikaci s dlužníkem, běžně obdržíme typické hlášení „odesláno z iTelefonu“ nebo „doručeno jako iZpráva“. Pokud se o cenu či typ zařízení zajímáme, slyšíme ze strany dlužníků, že přece toto často velmi drahé zařízení není jejich a jedná se o služební telefon.

Na závěr si dovolím zmínit, že i přes výše uvedené triky a postupy dlužníků, toto jednání většinou nakonec vyplave na povrch, tíha zjišťování takových informací však leží na insolvenčním správci. S ohledem na zásadu co nejvyšší míry uspokojení pohledávek by se věřitelé ve vlastním zájmu měli o svoje dlužníky zajímat a pokud jsou jim známy skutečnosti o majetkových poměrech dlužníka, informovat o tom insolvenčního správce. Všechny tyto praktiky samozřejmě ukazují na nepoctivý záměr dlužníka vedoucí k zamítnutí návrhu či zrušení schváleného oddlužení. Mimo to se jedná o tzv. úpadkový trestný čin například ve formě poškozování věřitelů.

Novela insolvenčního zákona, která je účinná od 1. června 2019, přináší do úpadkového práva změny, které teoreticky mohou být věřitelům ku prospěchu. Na jednu stranu sice zavádí například průchodnost oddlužení i pro osoby, které nebudou schopny uhradit svým nezajištěným věřitelům alespoň 30 % pohledávek, za předpokladu, že jim oddlužení v 5 letech trvání nebude zrušeno a že vynaloží veškeré úsilí, které po nich je možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Toto může v praxi znamenat, že uspokojení nezajištěných věřitelů bude činit například pouze 2 % a dlužník bude přesto oddlužen. Na druhou stranu však přináší také automatickou kombinaci plnění splátkového kalendáře a zpeněžení majetkové podstaty, což v praxi znamená, že i když bude plněno prostřednictvím splátkového kalendáře, tedy srážkami z příjmů dlužníka, bude se také zpeněžovat majetek dlužníka, který může sloužit k uspokojení věřitelů. Zde lze nicméně očekávat ještě častější zatajování majetku dlužníka, který není veden v žádných registrech a jeho dohledatelnost tam může být pro insolvenčního správce velmi obtížná.


Autor: Pavel Fabian
advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením

Přečtěte si také

Odklad plateb nájemného je protiústavní, výpadek by měl vykrýt stát

Současná ekonomická situace doléhá nejen na podnikatele, ale i na jejich zaměstnance bydlící v nájemních bytech. Zatímco podnikatelům, kteří kvůli vládním opatřením a opatřením Ministerstva zdravotnictví museli uzavřít provozovny, stát přislíbil, že za ně nájem zaplatí, tak v případě nájmu bytů o tom zatím vůbec neuvažuje. Naopak od počátku proklamuje možnost odkladu placení nájemného. Jenže takové opatření je v rozporu s právem na nedotknutelnost vlastnictví zakotveném v článku 11 Listiny základních práv a svobod.

Staněk: Pokud chce stát ulevit dlužníkům, měl by nést s tím spojené náklady

Poslanecká sněmovna bude tento týden projednávat změny v oblasti exekucí a insolvencí, které mají ochránit dlužníky před ekonomickými dopady pandemie koronaviru. Ve hře je například zrušení povinnosti splatit alespoň 30 procent dluhu u starých oddlužení, automatické zastavování exekucí po 3 letech či plošný odklad běžících exekučních řízení. O tom, co by tato opatření v praxi znamenala a zda jsou adekvátním řešením současné situace, jsme si povídali s prezidentem České asociace věřitelů Pavlem Staňkem.

Výborný: Mírnější oddlužení by se mělo týkat těch, kteří byli krizí skutečně zasaženi

Česká republika se od poloviny března nachází v karanténě a její občané mají zakázáno cestovat do zahraničí. Řada lidí proto řeší, co dělat se zakoupenými letenkami a zájezdy na zahraniční dovolenou, případně zda má v současnosti význam reagovat na nabídky cestovních kanceláří a objednávat zájezdy na další týdny a měsíce. Jak v této situaci postupovat a jaké nároky mohou cestovatelé vůči cestovkám a leteckým dopravcům uplatnit, jsme zjišťovali v našem rozhovoru s Evou Jurčíkovou ze společnosti Vaše nároky.cz.