Zvýšení výživného zpětně? Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí

Ústavní soud v říjnu zveřejnil dva významné nálezy týkající se výživného. Na základě konkrétních kauz s velmi podobným skutkovým stavem došel k závěru, že zvýšení výživného zpětně by mělo být spíše pravidlem než výjimkou. Takto by od nynějška k rozhodování o změně výše výživného měly přistupovat i okresní a krajské soudy.

O co šlo? 

V obou projednávaných případech šlo o to, že jeden z rodičů (v jednom případě matka, v druhém případě otec) žádal o zvýšení výživného, protože se podstatně změnily poměry dítěte, které mají v péči. Rodič ovšem nepodal návrh na zvýšení výživného ihned, ale až po nějaké době. Soudy prvního a druhého stupně oba odmítly zpětné zvýšení výživného. Argumentovaly nespravedlivou zátěží, jakou by znamenal vzniklý nedoplatek na výživném pro druhého rodiče. Proto se rodič obrátil se stížností na Ústavní soud.

Pravidla pro výživné

Zákonné podmínky vyživovací povinnosti jsou uvedeny v občanském zákoníku. Zákon rozeznává pojmy oprávněný (typicky dítě) a povinný (typicky rodič).

Jedná se především o tato pravidla:

• výživné soud přizná, pokud se oprávněný není schopen sám živit,
•  pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry a schopnosti a možnosti a majetkové poměry povinného
• je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí,
• životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, pokud se změní poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném,
• výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

Názor Ústavního soudu 

Klíčovým pojmem je zde nejlepší zájem dítěte a ochrana jeho ústavně zaručených práv. Výživné představuje opakující se plnění, které představuje jeho nárok na zajištění potřebné péče a uspokojení jeho potřeb. Až do dovršení zletilosti o výživné žádá jeho zákonný zástupce, obvykle tedy rodič. Dítěti nemůže být za žádných okolností dáváno k tíži, že tento rodič o zvýšení výživného požádal až po určité době a nikoliv hned, kdy se změnily poměry. Současně nemůže ani pykat za to, že se druhý rodič, povinný k platbě výživného, o dítě nezajímá nebo s ním například ani není v kontaktu.

Pravidlo nebo výjimka?

Nález Ústavního soudu neznamená, že by výživné mělo být zpětně přiznáno v každém případě automaticky. Vždy bude nezbytné posuzovat okolnosti jednotlivých případů i hlediska lidské slušnosti a morálky. Jde zejména o to, že by se zpětným zvýšením výživného soud měl zabývat vždy, a nikoliv výjimečně, jak tomu bylo doposud. Pokud se rozhodne výživné zpětně nepřiznat, tak je třeba, aby jeho argumentace vycházela z konkrétních důvodů a specifik případu. Není možné výživné nepřiznat pouze z obecných důvodů.  

Výzva Ústavního soudu

V obou nálezech Ústavní soud apeluje na rodiče, aby vyvinuli veškeré možné úsilí směřující k tomu, aby ve věci byla uzavřena rozumná dohoda v zájmu dítěte. Ve spoustě případů trvá vyživovací povinnost i po dosažení věku 18 let a zletilé dítě se takto dostane v důsledky absence dohody o výživném mezi svými rodiči do procesního postavení účastníka soudního řízení (od dosažení zletilosti o výživné žádá samo dítě). Dítě je takto v soudním sporu proti jednomu ze svých rodičů, což pro vzájemný vztah není dobré a může jej ještě více narušit.

Současně Ústavní soud doporučuje obecným soudům, aby v rozhodnutích o vyživovací povinnosti dopředu avizovaly, kdy podle nich pravděpodobně nastane další změna poměrů, od kdy by mělo být placeno vyšší výživné a jak by rodiče mohli novou výši výživného sami určit. Jedná se typicky o nástup do školy, střední či vysoké školy apod. 

Autor: Petra Andresová
Foto:  profimedia.cz | Václav Šálek, ČTK