Chráněný účet by dlužníkům pomohl víc než veškerá pomoc, kterou jim nabízí zákonodárci navrhované změny

Již delší dobu sleduji, jak se neziskové organizace i někteří soudní exekutoři předhánějí ve snaze pomoci zadluženým lidem. Mnohé nápady pak přebírají politické strany nebo jednotliví poslanci. Jisté úspěchy tu jsou v oblasti oddlužení, mám na mysli zejména podřazení některých příjmů pod srážky ze mzdy nebo zvýšení nezabavitelné části mzdy. Navzdory celé řadě již provedených změn regulační trend neustává. V Poslanecké sněmovně leží hned dvě exekuční novely, a to pirátský návrh zavádějící tzv. teritorialitu exekutorů a vládní novela zavádějící koncentraci exekucí, povinné zálohy a zastavování exekucí, a to v doprovodu desítek technických změn napříč občanským soudním řádem i exekučním řádem. Mám bohužel pocit, že autorům obou návrhů zcela chybí praktický vhled do exekucí a tvoří abstraktní legislativu bez ohledu na potřeby praxe jen proto, „aby se něco regulovalo.“

Pirátský návrh má ambice pomoci jen exekutorům, u nichž dojde k přerozdělení trhu. Vládní návrh nemá ambice pomoci nikomu a ničemu. Soudy, exekutoři a vlastně i účastníci řízení se budou utápět ve složitostech a růstu transakčních nákladů spojených s čím dál květnatěji formulovaným způsobem výběru exekutora nebo přehazováním spisů mezi nimi, přepjatými formalismy a dalšími zbytečnostmi, namísto aby se řešily skutečné problémy, které dlužníky trápí bez ohledu na to, zda mají exekuci jednu nebo deset, bez ohledu na to, zda chtějí či nechtějí do insolvence, zvlášť když se od června ukazuje, že jich zase tolik do insolvence nešlo.

V dnešním příspěvku upozorním na problematiku, ohledně níž se dlouho chodí po špičkách, ale jejíž opomíjení je v mnoha ohledech viníkem dnešního stavu, kdy tu máme řadu lidí s vícečetnými exekucemi, kteří se nějak chtějí protloukat životem, ale současně nevidí spásu v oddlužení. Jde o zřízení tzv. chráněného účtu, tedy ochranu nezabavitelné částky ze mzdy na účtu dlužníka. Proč? Kvůli zásadě humanity exekucí. Zákonodárce veden humanistickými pohnutkami do exekučního řádu v roce 2013 vložil kategorický příkaz exekutorovi postihnout postupně, a tím i současně účet dlužníka a jeho mzdu dříve, než přistoupí k razantnějším způsobům provedení exekuce, čímž ochranu dlužníka doslova přehřál a obrátil proti němu.

Exekutoři totiž pod hrozbou kárné odpovědnosti plošně musí postihnout jak účet, tak mzdu dlužníka. Pracující dlužník je v pasti. Ze mzdy mu plátce mzdy provede srážku a zbytek nepodléhající zabavení vyplatí na účet. Tam jsou prostředky postiženy znovu, tentokrát v rámci exekuce přikázáním peněžité pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Zde se otevírá cesta k tomu, aby se situace stala příčinou dalších dluhů a problémů.

Postih účtu totiž způsobí, že z něho neodejdou plánované splátky půjček, poplatky za služby, nájem apod. Zkušený dlužník sice už ví, že má používat dětský účet nebo účet některého zletilého člena rodiny, důchodce si může nechat vyplácet důchod složenkou, ale všechny tyto metody nejsou metody pohodlné, jsou to metody, jak přežít a vyjít v systému, který je vůči dlužníkovi nepřátelský. Hotovostní platební styk je zastaralý a drahý. Dlužník v exekuci je de facto odsouzen žít platebním způsobem z doby totality, nemůže využívat internetové bankovnictví, SIPO, inkaso ani trvalé příkazy. Motivace k legálnímu zaměstnávání prudce padá.

Pracujícímu dlužníkovi je de facto jedno, který exekutor exekuci provede, protože při srážkách ze mzdy nemá soudní exekutor důvod provádět další způsoby exekuce. Jde mu jen o to, aby po provedené srážce ze mzdy měl v daném měsíci zajištěny prostředky na živobytí. To mu žádné povinné zálohy, koncentrace, teritorialita exekutorů ani povinné zastavování exekucí nikdy nepřinesou a jde o nikam nevedoucí slepou uličku.

Dlužník má sice možnost při souběhu exekuce postihující jeho mzdu i účet podat návrh na její částečné zastavení, ale v případě nesouhlasu věřitele bude čekat měsíce i roky, než o návrhu rozhodne exekuční soud. Velká část dlužníků navíc o této možnosti nepochybně vůbec neví. To není systémové řešení, ale rezignace státu na svoji vlastní odpovědnost za průběh exekuce, kterou zcela ponechává dlužníkovi, který je většinou práva neznalý, a vinu hází na exekutora, který by jistě svoji energii a čas raději věnoval nahánění skutečných nepoctivých neplatičů.

Apeluji proto na zákonodárce, aby svoji energii, čas a zákonodárnou iniciativu nasměrovali k tématu tzv. chráněného účtu, neboť jedině ten lze považovat za skutečné beneficium poctivému dlužníkovi, který chce pracovat a místo úskoků své dluhy splatit.