Feri: Při výběru exekutora by měla být zachována určitá volnost. Sněhulák není vhodné řešení pro nikoho

Poslanec TOP 09 a člen Ústavně právního výboru Dominik Feri v rozhovoru pro Čechy v právu hovořil o nezbytnosti soudních exekutorů pro vymahatelnost práva, aktuálně chystaných změnách v exekučním řádu a možných řešeních, která by dlužníkům usnadnila proces exekuce.

Sněmovna před nedávnem v prvním čtení schválila návrh směřující k zavedení exekutorské teritoriality. Před samotným hlasováním jste tento systém kritizoval kvůli možnému snížení vymahatelnosti práva. Proč by k tomu podle vás mělo dojít?

Já zastávám velmi jednoduchou premisu, a sice takovou, že stát, který neumí vymáhat své právo, tak je akorát tak k smíchu. Protože pak má ten exekuční titul hodnotu jenom toho papíru, na kterém je vytištěn. To by měl být jeden z hlavních úkolů státu. Ostatně, když uzavíráme tu společenskou smlouvu, že chceme žít v nějakém státě, tak právě ta vymahatelnost práva je naprosto klíčová. Kladl jsem opakovaně otázku, protože zaznívá čím dál tím více, že by měli být exekutoři takzvaně postátněni, nebo zestátněni, jaká byla situace a zdali má ministerstvo nějaká přesná data, jak to vypadalo před rokem 2001, to znamená předtím, než se zavedli soukromí exekutoři. Ukázalo se, že nemá data vlastně vůbec žádná a že se už jen vzpomíná, jak to tehdy bylo. Jenže ty vzpomínky věřitelů a vzpomínky advokátů nejsou zrovna nejpříjemnější, protože to byla doba, kdy zkrátka ti soudní vykonavatelé měli té práce až nad hlavu. Dokonce prý i chodily nějaké papírky, kde bylo, že jste v pořadí a dostane se na vás až za několik měsíců, možná i skoro roku, a ta vymahatelnost práva byla opravdu směšná a ne nadarmo se prý taky říkalo, že ten, kdo platil dluhy, tak byl akorát tak k smíchu. Protože prostě nebylo potřeba platit, protože ten stát nevěděl, co si s tím počít. Takže to byl jeden z těch hlavních motivů, proč se zaváděli soudní exekutoři. Je-li tady nějaká debata, že by měl být ten systém dramaticky změněn a možná i na úkor té vymahatelnosti, tak je potřeba znát ta přesná data. Bohužel, my je v ruce pořád nemáme.

Kromě zmíněného návrhu Pirátské strany prošel prvním čtením také návrh Ministerstva spravedlnosti, který zase počítá s principem takzvaného sněhuláka, tedy jeden dlužník – jeden exekutor. Považujete toto řešení za příhodné?

Toto řešení nepovažuji za vhodné pro vůbec nikoho. Ať už pro oprávněného, povinného nebo pro soudní exekutory. A myslím si, že je to teďka už naštěstí mrtvý koncept a mrtvé řešení a že ta vhodná cesta se podává nějakým trochu jiným směrem. Nevím, s kým ministerstvo ten návrh konzultovalo, nebo co tím sledovalo. Respektive vím to, ale asi se vydalo nějakou špatnou cestou, a jsem rád, že ten návrh byl snad již zavrhnut.

Jak by měl podle vás systém exekučního vymáhání fungovat? Případně jaké změny budete v průběhu dalšího projednávání prosazovat?

Já jsem ochoten vyjít trochu vstříc a učinit kompromis, protože vždy jsem byl, s ohledem na teritorialitu, takový trošku zdrženlivý. Říkal jsem, že ten podnikatelský systém přispívá vymahatelnosti práva jako takového. Ty problémy, které jsou s tím spojené, a ty neblahé případy, byť některé byly řešeny, mě přesvědčily, že je potřeba ten systém nějakým způsobem, racionálně řešit. Nejdřív jsem zastával názor, že by se tedy dala ta soutěž omezit jenom na soudní kraje, a tam by ta soutěž volně probíhala, ale nyní už jsem se tedy, protože cítím, že je snaha vykročit tímto směrem i z toho, řekněme, druhého tábora. Ne že by to bylo někdy tak přesně rozdělené, ale to jsou zástupci například povinných, zástupci různých neziskových organizací, že je tu prostě snaha se dohodnout na takzvané bagatelní teritorialitě. To znamená na teritorialitě, kde se podle výše toho přiznaného nároku, nebo vymáhaného nároku rozhodne, zdali si ten věřitel bude, nebo nebude moci vybrat, protože, stejně jako například v insolvenčních věcech, mu bude ten exekutor, stejně jako insolvenční správce, přidělen na základě takzvaného kolečka. Kritika směrem k současnému stavu, že soudce si dneska taky člověk nemůže vlastně vybrat, nebo policistu si nemůže vybrat, je, ne úplně přesně, kritizováno to, že prostě i exekutora bychom si neměli mít možnost vybrat. Já s tím nesouhlasím. Třeba trestní řízení má úplně jiný charakter než řízení exekuční. Čili měla by být pořád zachována nějaká, aspoň určitá, volnost, která by u těch bagatelních věcí byla pro ty vyšší nároky.

Celý rozhovor naleznete ve videu.


Autor: REDAKCE

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.