Matzner: Dluží vám peníze, ale nemáte podepsanou smlouvu? Nechte si dluh uznat

Tento institut se nazývá uznání dluhu a jeho právní úprava je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Pojďme probrat některá jeho specifika.

O co jde při uznání dluhu

Uznání dluhu je (zpravidla písemný) projev vůle dlužníka, kterým vůči věřiteli uzná svůj dluh „co do důvodu i výše“ a prokazatelně tak dává najevo, že jeho dluh existuje.

Uznání dluhu je velmi praktické, zejména pak v případech, kdy mezi dlužníkem a věřitelem není uzavřena žádná písemná smlouva (jako např. smlouva o půjčce, smlouva o dílo, kupní smlouva), na jejímž základě by bylo možné existenci a výši dluhu určit a v případě soudního sporu eventuálně i prokázat. Bez smlouvy nebo podobného dokumentu prokazujícího, že vám dlužník peníze opravdu dluží a z jakého „titulu“ tomu tak je, byste před soudem těžko uspěli. Především v případě, kdy by se dlužník rozhodl, že váš nárok na peníze soudu nepřizná, a naopak jej bude ze všech sil rozporovat a bude proti vám bojovat. 

Jelikož mnoho lidí půjčuje peníze nebo dodává zboží (popř. poskytuje služby) svým odběratelům bez jakéhokoliv písemného dokumentu, může u nich podobný problém, kdy například odběratel i po mnoha letech skvělé spolupráce najednou nezaplatí, nastat velice jednoduše. V takovém případě je uznání dluhu ideálním instrumentem k tomu, abyste jako věřitelé mohli být o poznání klidnější s ohledem na to, že své peníze možná ještě někdy uvidíte.

Nerad bych se zde pouštěl do polemik o tom, do jaké míry je písemné uznání dluhu zárukou, že své peníze z dlužníka reálně vymůžete. To bude spíše záležet na majetnosti a solventnosti dlužníka. Na druhou stranu je uznání dluhu bezesporu praktickým instrumentem, který zaručí alespoň průkaznost pohledávky před soudem a učiní ji lépe vymahatelnou.

Na co nezapomenout

K tomu, aby uznání dluhu v písemné formě bylo platné, musí být dluh dlužníkem uznán „co do důvodu (titulu) i výše“. Právní důvod dluhu (a jeho výše) nemusí být identifikován přímo v písemném uznání dluhu a postačí, bude-li z projevu zřejmé, který dluh je dlužníkem uznáván – například odkazem na konkrétní fakturu, objednávku atp.

Uznání dluhu musí být rovněž učiněno bez jakýchkoliv výhrad – proto třeba pouhý návrh plnění dlužníka, který je podmíněn jednáním ze strany věřitele, není možné za uznání dluhu považovat. Uznat samozřejmě lze jak peněžitý, tak i nepeněžitý dluh. Pokud dlužník v písemném uznání dluhu neomezí rozsah svého uznání, je třeba mít za to, že uznal svůj dluh v plné výši. V neposlední řadě bude nutné na písemném uznání dluhu zajistit i dlužníkův podpis, což může být někdy značně obtížné – zejména v situaci, kdy dlužník už neplatí a snaží se ze svého závazku lidově řečeno „vyvléct“.

Uznáním dluhu dochází rovněž k přesunu důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje, což je další nespornou výhodou písemného uznání dluhu s ohledem na celkové posílení pozice věřitele.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že uznáním dluhu se promlčecí doba obnovuje (popř. prodlužuje) na deset let a je tak možné touto cestou „zachránit“ i starý dluh, který by jinak byl již dávno promlčen a stal by se takřka nedobytným. Z ustanovení § 639 občanského zákoníku plyne, že uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne takto určené doby. Ustanovení o promlčení současně pamatují na situace, kdy je v uznání dluhu plnění rozloženo na jednotlivá dílčí plnění. V takovém případě platí desetiletá promlčecí lhůta i pro tato dílčí plnění a počíná běžet ode dne dospělosti každého dílčího plnění.

Konkludentní uznání dluhu

Ustanovení § 2054 odst. 1 a 2 občanského zákoníku upravuje tzv. konkludentní formu uznání dluhu, kterou je možné využít především v případech, kdy dlužník odmítá podepsat písemné uznání dluhu, avšak na dluh už někdy v minulosti částečně plnil.

Jak asi již každý tuší, ke konkludentnímu uznání dluhu dochází buď (i) v případě placení úroků (a to ve vztahu k částce, z níž se úroky platí), nebo (ii) v případě částečného plnění (a to ve vztahu ke zbytku dlužné částky), lze-li z okolností usoudit, že tímto částečným plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

Důsledky uznání dluhu výslovným (tedy zpravidla písemným) a tzv. konkludentním způsobem se v zásadě neliší s tím rozdílem, že konkludentně uznat dluh nelze za předpokladu, že je k okamžiku zaplacení úroků nebo k okamžiku částečného plnění již promlčen, což je ale docela zásadní rozdíl. Na druhou stranu se lze tímto způsobem mnohem účinněji domoci i dluhů, které nejsou podloženy žádnou písemnou smlouvou, směnkou nebo podepsanou (akceptovanou) objednávkou či fakturou, ale dlužník na ně v minulosti již částečně plnil.

Uznání dluhu, ať už písemné, nebo učiněné konkludentně, je v každém případě velice praktickým právním institutem, který je na jednu stranu administrativně velmi jednoduchý, a na druhou stranu se jedná o účinný způsob utvrzení dluhu a zvýšení jeho právní vymahatelnosti.

Zejména pak v případech, kdy je dluh v okamžiku jeho uznání již promlčen – v takovém případě je však nezbytné dluh uznat v písemné formě. Jelikož však stále ještě existuje mnoho věřitelů, kteří o existenci a právních účincích tohoto institutu vůbec nevědí, nelze než jeho praktické využívání doporučit.

Autor: Jiří Matzner, zakladatel advokátní kanceláře MATZNER et. al.