Oddlužení za tři roky? Nevyrobme si obří továrnu na druhotnou platební neschopnost

Oddlužení by mohlo místo 5 let trvat 3 roky, schválila vláda. Na rozdíl od opatření v rámci Lex covid justice 2, která právě procházejí legislativním procesem, to bohužel nepovažuji za dobrý krok.

V podstatě jde o gold-plating v rámci implementace evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci. Tato směrnice po nás požaduje úpravy oddlužení podnikatelů, nikoli však spotřebitelů. Nevidím logické důvody pro stejné nastavení podmínek pro podnikatele a spotřebitele, které, a zdůrazním to ještě jednou, po nás směrnice nepožaduje. Počet oddlužení podnikatelů je u nás malý oproti počtu oddlužení spotřebitelů. I když teď naroste, stále půjde o minoritu a já jsem přesvědčený, že bychom neměli optikou minority pohlížet na majoritu.

Teprve loni jsme dokončili mnoho let trvající debatu, a na základě ní přijali velkou „oddlužovací“ novelu insolvenčního zákona. Ta již extrémně zmírnila systémové nastavení podmínek oddlužení a další dočasné úlevy z důvodu pandemie koronaviru přinesl Lex covid justice 1 a 2. To je v pořádku, ale měli bychom odlišovat opatření přijatá v nouzovém stavu a trvalá systémová opatření.

Hlavní argument proti dalšímu plošnému systémovému zmírnění podmínek oddlužení je ten, že dluh z podnikání vzniká jinak než spotřebitelský dluh. Ten první je spojen s podnikatelským rizikem, ten druhý často vzniká neřízeným konzumem. Podnikání chceme podporovat s vědomím toho, že podnikatelské riziko s sebou často přináší neúspěch. Nezodpovědné půjčky na vánoční dárky chceme omezovat. Proto by směrnicí požadované mírnější podmínky restartu poctivých podnikatelů neměly být rozšiřovány i na spotřebitele.

Zatímco ve světě solventního byznysu funguje strategie win-win, na půdě insolvence naopak platí, že když jednomu pomáháte, současně druhému škodíte. Když v poslední době přijímáme další a další úlevy ve prospěch dlužníků, současně tím v dlužnicko-věřitelských vztazích poškozujeme věřitele. Čeho se obávám já sám nejvíce, je to, abychom si u nás nevyrobili obří továrnu na druhotnou platební neschopnost. Z věřitele, kterému dlužník neplatí, se totiž snadno stává dlužník. Svět, jak jej známe, nemůže fungovat, když z něj zmizí věřitelé a zůstanou v něm jen dlužníci s rukou nataženou ke státní pokladně.


Jan Januš

Autor: Michal Žižlavský, člen představenstva a předseda insolvenční sekce České advokátní komory

Zdroj foto: archiv Michala Žižlavského

Zdroj hlavní foto: 123rf.com

Přečtěte si také

Senát chce zastavit i starší marné exekuce

Senát vrátil exekuční novelu zpátky do Poslanecké sněmovny. Navrhuje přitom, aby se dlouhodobě bezvýsledné exekuce začaly zastavovat již v roce 2023. Dlužník by měl nejprve splácet jistinu, až následně úrok, a nakonec náklady věřitele. Neuspělo sporné zavedení místní příslušnosti exekutorů, které by znamenalo, že by si vykonavatele práva nevybírali věřitelé, ale byl by přidělován soudem podle bydliště dlužníka.

Staněk: Exekuční novela je velká sbírka negativ

„Pokud se zavedou zálohy na exekuce, pohledávky kolem pěti až deseti tisíc korun, se přestanou vymáhat. Věřitelům se to totiž nevyplatí,“ varuje v rozhovoru Pavel Staněk, prezident České asociace věřitelů.

Lukl: Obce mají ve vymáhání svázané ruce. Tříleté oddlužení nechtějí

„Zkrácením oddlužení vysíláme signál o tom, že dluhy se odpouštějí, což je extrémně nefér vůči poctivě splácejícím. V obci musíme hradit komunální odpad, elektřinu, plyn, vodu. Pokud někdo neplatí, tak to musí uhradit ostatní,“ říká v rozhovoru předseda Svazu měst a obcí František Lukl, který je zároveň starostou Kyjova. Svaz si nedávno nechal zpracovat průzkum ohledně návrhu novely insolvenčního zákona. Ten počítá s plošným oddlužením pro všechny již za tři roky.