Nové oddlužení: Pomoc z dluhů, nebo investice století?

Nejsou to ještě ani dva roky, co začala platit tzv. oddlužovací novela insolvenčního zákona, která výrazně zmírnila podmínky osobního bankrotu. Její dopady zatím nebylo možné adekvátně vyhodnotit, přesto vláda již začátkem listopadu předložila do sněmovny novou úpravu oddlužení, která by měla vést k další zásadní změně jeho pravidel ve prospěch dlužníků. S nadsázkou lze říct, že pro ně vláda vymyslela nejlepší investiční produkt v historii. Pouhých 36 tisíc by se díky němu s trochou šikovnosti dalo za pouhé tři roky zhodnotit třeba i na milion. Zní vám to jako sen? Tak určitě. Ale jen do chvíle, kdy vám dojde, že dlužníkovy „vydělané“ statisíce bude muset někdo zaplatit.

Komentář vyšel na partnerském portálu Info.cz.

Tím někým samozřejmě nebude stát, který s touto „legrací“ přišel. Jeho nároky jsou v insolvenci většinou uspokojovány v režimu tzv. přednostních pohledávek, kterých by se úlevy nedotkly. Účet za nové tříleté oddlužení by, jak už tak v posledních letech bývá zvykem, nesli soukromí věřitelé. A to bez ohledu na to, zda se do této pozice dostali dobrovolně, či nikoliv. A také bez nároku na jakoukoliv kompenzaci.

Pro řadu věřitelů, zejména z řad drobných podnikatelů a živnostníků, běžných občanů, ale také třeba bytových družstev a SVJ, by dopady zkráceného oddlužení byly likvidační. V bytových domech je již nyní polovina dluhů nevymahatelná a neplatiči si tak v mnoha případech vesele a beztrestně žijí na účet svých sousedů, kteří jsou nuceni za ně hradit nedoplatky za energie a služby spojené s bydlením. Společně s dalšími změnami, které omezily práva věřitelů, nese za zhoršení této situace vinu i zmíněná loňská oddlužovací novela, která mj. zrušila povinnost dlužníků vrátit věřitelům během oddlužení alespoň 30 procent dluhu. Dnes stačí hradit jen nutné minimum, kdy věřitelům dohromady připadne tolik, kolik je poplatek insolvenčnímu správci. Tedy asi tisícovka měsíčně. Již nyní jsme tedy v situaci, kdy dlužník může nadělat dluhy třeba i za dva miliony korun a následně se během 5 let za pouhých 120 tisíc nechat oddlužit.

Vláda nově navrhuje, aby od července příštího roku došlo ke zkrácení současné pětileté varianty oddlužení na pouhé tři roky. Ostatní podmínky by zůstaly zachovány. Dlužníci by tedy minimální částku spláceli ještě o dva roky kratší dobu, což v číslech znamená, že by věřitelé nemuseli získat více než 36 tisíc, a to bez ohledu na původní výši dluhu. Vzhledem k tomu, že jeho průměrná výše na jednoho dlužníka v oddlužení dosahuje přibližně 1,5 milionu korun, jak uvádí důvodová zpráva k návrhu, šlo by o sumu naprosto směšnou. A vyhlídky bohužel nejsou příznivé ani v případě, kdy by dlužníci přece jen spláceli více než nutné minimum. Věřitelé by i tak většinou přišli o 40 procent částky, kterou mohli získat za pět let.

Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že předloženým návrhem reaguje na evropskou směrnici o restrukturalizaci a insolvenci, kterou je Česká republika povinna implementovat do svého právního řádu do poloviny příštího roku. Úpravu oddlužení ovšem směrnice nařizuje pouze pro podnikatele, nikoliv spotřebitele. Vládní návrh tak jde neopodstatněně za její rámec, přitom ani ne před dvěma lety dospěli zákonodárci po dlouhých odborných debatách k jinému řešení, které bylo přijato oddlužovací novelou.

Dle mého názoru je postup vlády zcela nevhodný a nebezpečný. Principy oddlužení podnikatelů nelze bez dalšího převádět na spotřebitele, jak vláda navrhuje. Cílem kratšího oddlužení podnikatelů je především podpora podnikání, a tím i podpora zaměstnanosti a celkové hospodářské prosperity. V praxi se ukazuje, že podnikatelé, kteří v minulosti prošli úpadkem, vykazují následně v novém podnikání vyšší úspěšnost. Je tedy veskrze žádoucí umožnit jim oddlužení za relativně krátkou dobu. Okolnosti vzniku spotřebitelských dluhů jsou ale zcela odlišné. Vládní návrh by v podstatě představoval jakousi formu nekonečné dluhové amnestie, což by vedle nepřiměřeného zásahu do práv věřitelů znamenalo i obrovský morální hazard.

Pokud by legislativci na tříletém oddlužení pro spotřebitele skutečně trvali, měli by alespoň výrazně zpřísnit jeho podmínky. Například v podobě opětovné povinnosti splatit nezajištěným věřitelům minimálně 30 procent dluhu. Pokud by dlužník během tří let nezvládl danou část dluhu splatit, bylo by mu oddlužení automaticky prodlouženo na pět let. Jinak vláda riskuje, že si neplatiči z instituce oddlužení skutečně udělají výnosnou „investici“, které budou zneužívat. Zní to přece tak lákavě. Vklad pro věřitele pouhých 36 tisíc korun, k tomu stejná částka za „správu fondu“ pro insolvenčního správce a čtyři tisíce na „vstupní poplatek“ za sepis návrhu. Možnosti zhodnocení takřka nekonečné.

Problém je v tom, že tohle fantastické zhodnocení bude muset někdo zaplatit. A ve výsledku se na něj složíme my všichni. Ať už jako věřitelé tím, že se sami nedomůžeme svých peněz, nebo jako spotřebitelé ve formě vyšší ceny zboží a služeb, do které se promítnou neuhrazené dodávky. Pevně doufám, že na to zákonodárci při dalším projednávání návrhu budou pamatovat. A že i nadále budeme žít ve společnosti, která uznává, že platit dluhy je morální a správné. Protože dodržování tohoto pravidla je zcela zásadní, pro naše ekonomické i mezilidské vztahy.

Autor: JUDr. Pavel Staněk

prezident České asociace věřitelů

Zdroj foto: archiv JUDr. Pavla Staňka