Počet nesplácených dluhů klesá. Část dlužníků ale dokonale využívá obstrukce, jak se vyhnout placení

České ekonomice se v posledních letech daří, domácnosti se více zadlužují a přitom se neustále snižuje počet těch, které nesplácejí. České domácnosti dluží bankám přes 1,71 bilionu korun, z kterých nesplácí pouhých 29 miliard. Každý měsíc padají historická minima objemu nesplácených peněz - spotřebitelských půjček je v selhání pouhých 3,9 procenta, u hypoték dokonce jen 1,3 procenta. Pro srovnání, před osmi lety nesplácelo spotřebitelské úvěry přes 12 procent dlužníků.

Podobný trend zlepšující se platební morálky mají také dlužníci pojišťoven, operátorů nebo dodavatelů energií. Pohledávek v mimosoudním inkasu je méně a neplatiči jsou ochotnější své problémy řešit.

Registrujeme ale skupinu dlužníků, kteří neplatí programově a všemožně se snaží, aby se jejich dluhy promlčely. Je to skupina „profesionálních neplatičů,“ kteří jsou často v dluzích, protože nedokáží mít nižší výdaje, než mají příjmy. Naučili se v tom žít, mají přehled o možnostech, jak se placení vyhýbat a zneužívají zesilující právní ochranu dlužníků. K tomu používají opakovaně celou řadu účelových obstrukcí. Nejčastěji zpochybňují nároky věřitelů, takže musíme dohledávat a zasílat podklady, jako například smlouvy, fakturaci, výpisy plateb a další dokumentaci. Pro nás i věřitele to znamená finanční náklady na práci a čas mnoha pracovníků.

Protestující dlužníci ani po doložení oprávněnosti pohledávek často nekomunikují a odmítají uznat závazky, ke kterým se písemně zavázali. Obrací se na občanské poradny, kterým uvádějí nepravdivé informace o svém případu a dožadují se právní ochrany. Odvolávají se na zahájení insolvenčního řízení a někteří na nás dokonce podávají trestní oznámení. Měli jsme i případy padělaných dokladů o provedené platbě, kterými se nás snažili přesvědčit, že dluh už zaplatili.

Po novele zákona o spotřebitelských půjčkách se odvolávají na věřitelovo nedostatečné prověření jejich schopnosti půjčku splácet. Nebo po zavedení GDPR tvrdí, že nemusí o svém dluhu s třetí stranou komunikovat a vyžadují smazání všech údajů. Jejich požadavky ale nemají oporu v zákoně a slouží pouze jako průtahy, neboť se neplatiči domnívají, že tak dosáhnou tříleté lhůty promlčení dluhu, když věřitel nestihne pohledávku zažalovat u soudu.

Je třeba si uvědomit, že nezaplacené pohledávky velkým věřitelům, jako jsou finanční ústavy, telefonní operátoři, nebo dodavatelé energií, jim způsobují problémy s peněžními toky, a oni musí vytvářet rezervy nebo opravné položky. Ztráty pak naúčtují těm, co řádně platí.

Této situaci nahrávají časté změny legislativy, nestabilita a nejednotnost výkladu nových zákonů a příliš jednostranné posilování postavení dlužníků, které je možné zneužívat jako procesní obstrukce proti snaze věřitelů dosáhnout svých práv.


Autor: Jakub Zetek 
            Provozní ředitel společnosti M.B.A. Finance

Přečtěte si také

Asi třetina restaurací neotevře. Jaké další obory skolila covidová opatření?

Především jasný plán a brzké obnovení provozu, byť klidně s přísnými bezpečnostními pravidly. To si nejvíce přejí firmy, které kvůli covidu a souvisejícím opatřením dennodenně řeší své přežití. Podle Hospodářské komory není v současné době důvod, aby služby a provozy, třeba jen v omezeném režimu, nefungovaly.

Přechod nájmu má své podmínky. Kdo na něj má nárok?

Pětašedesátiletá Marie z Ústí nad Labem dva roky bydlela s přítelem v pronajatém bytě. Když náhle zemřel, kromě smutku ji sužoval i strach, jestli „neskončí na ulici“ a nečeká ji hledání nového bydlení. Nájemní smlouva totiž byla psaná na partnera. V bytě nakonec mohla zůstat díky takzvanému přechodu nájmu. K tomu je potřeba dodržet dvě podmínky: osoba musí být členem nájemcovy domácnosti a žít s ním v nájemním bytě ke dni jeho smrti. Zároveň ale nájemce nesmí v době úmrtí vlastnit jiný byt. Tím je myšleno nejen byt v osobním vlastnictví, ale i nájemní či družstevní.

Výživné nenáleží jen dětem. Kdy o něj pro sebe může žádat matka či otec?

Pod pojmem výživné si asi většina lidí představí povinnost rodiče platit stanovenou měsíční částku na svého potomka. Málokdo už ví, že vyživovací povinnost funguje i mezi exmanžely. Pokud by hrozilo, že po rozvodu začne jeden z manželů strádat a nebude schopen vlastními silami zajistit své životní potřeby, může být exmanželce nebo exmanželovi určena vyživovací povinnost. A to až na tři roky.