Půl milionu lidí pracuje v šedé ekonomice, část dobrovolně

Lidí, kteří pracují ve stínové ekonomice, je v Česku minimálně 214 tisíc. Reálné odhady však mluví o více než půl milionu. Tyto skupiny obyvatel nepřiznávají své příjmy buď vůbec, nebo jen minimální mzdu. Zbytek peněz pak od zaměstnavatele dostávají na ruku a nedaní je. Část lidí tuto cestu volí dobrovolně, například aby se skryla před věřiteli. Další části ale nic jiného nezbývá. „V některých regionech s vyšší nezaměstnaností nebo třeba na venkově, kde se práce hledá hůř, nemá člověk volby,“ říká v rozhovoru Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, který je jedním z partnerů projektu Neviditelní. Cílem studie bylo zmapovat lidi ve stínu chudoby.

Uvádíte, že v Česku pracuje ve stínové ekonomice čtvrt milionu lidí, možná dokonce až dvojnásobek. Co je hlavní příčinou?

Hlavní příčinou je především vysoká administrativa spojená s pracovními úvazky a zdanění práce, ať již ve formě daně z příjmů, tak především ve formě odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Administrativní zátěž je navíc umocňována neustálými změnami, které problematizují orientaci v předpisech i profesionálům – poradcům i zaměstnancům státní správy. Administrativa a náklady jsou tak stále stěžejní motivací úvazky zcela skrývat (práce takzvaně „na ruku“), nebo je tlačit na pomezí stínové ekonomiky. A to například kombinací legálního úvazku a penězi na ruku, nebo takzvaným „švarc“ systémem. Vyšší „čistý příjem“ v peněžence vidíte hned, ale budoucí rizika spojená s účastí ve stínové ekonomice – jako například absence pracovněprávní ochrany, nižší podpora v nezaměstnanosti, mateřská a rodičovská, nemocenská, problémy s žádostí o hypotéku či úvěr nebo nižší starobní důchod – ihned nevidíte. Proto je určitě nutné bojovat se stínovou ekonomikou systematickou osvětou v dané oblasti. V tom jsou velké nedostatky. Situaci by určitě prospělo zjednodušení legislativy umožňující hladší zaměstnávání na zkrácené úvazky.

Jsou častým důvodem, proč lidi do stínové ekonomiky vstupují, i dluhy?

Ano, někdy může jít o záměr dlužníka poškozovat své věřitele, někdy ale dluhy a administrativa spojená s exekucemi mohou řadu dveří k pracovnímu poměru uzavřít a prakticky člověka do stínové ekonomiky vytlačit. V projektu Neviditelní jsme se setkali se zaměstnavateli, u nichž někteří zaměstnanci při náboru sami poptávají tuto možnost – právě z důvodu dluhu a exekuce nebo rozvodu a alimentů.

Nedávno jsem s jedním takovým člověkem, který má na krku 30 exekucí, mluvila.  Firmy mu řekly, že ho oficiálně nezaměstnají, protože na to, aby komunikovaly se všemi exekutory, by musely přijmout člověka navíc. V průzkumu společnosti Exevido 60 % firem uvedlo, že nechtějí člověka v exekuci kvůli složitosti agendy výpočtu srážek ze mzdy, které se navíc neustále mění.

Zaměstnavatelé často mají jasnou preferenci, a to takového člověka ideálně nezaměstnat. A pokud jej nutně potřebují – v projektu jsme se setkali například s restauratéry hledající „nedostatkové“ kuchaře – musí administrativu kolem exekucí buď nějak zvládnout, nebo vystoupit do stínové ekonomiky, ač to pro ně třeba není vůbec komfortní situace.

Existují odvětví, kde je zaměstnanec častěji tlačen do stínové ekonomiky, aniž by chtěl?

Často se s tím setkáváme v gastronomii a stavebnictví, ale to není ani tak charakteristikou odvětví. Spíše to reflektuje počet a charakteristické znaky osob, které v odvětví působí. Je to vždy souběh více faktorů, zejména toho, má-li zaměstnanec možnost volby. Tu nemá například v některých regionech s vyšší nezaměstnaností nebo na venkově, kde se práce hledá hůř než například v Praze nebo velkých krajských městech.   

Jak velká část lidí naopak do stínové ekonomiky jde dobrovolně?

To je velmi specifické, není možné to odhadnout a je to vždy kombinací více faktorů. Není snadné přijít k potenciálnímu zaměstnavateli a říci: „Jo, a abych nezapomněl, chci peníze v hotovosti na ruku.“ Nejvíce lidí působících dobrovolně ve stínové ekonomice je nepochybně z řad drobných podnikatelů a OSVČ v sektoru služeb. Ve vztahu s klientem „jeden na jednoho“ a možností platit hotovostně, to se pak jako kaskáda šíří na zaměstnance nebo dodavatele. Pokud se budeme bavit o zaměstnancích, je to velmi často například z důvodu kombinace příjmu se sociální dávkou.

Ještě něco k tomu tuto skupinu lidí vede?

Jednoznačně preference maximalizace čistého příjmu a snaha vyhnout se placení dluhů vůči svým věřitelům. Někdy je to i pocit svobody či rebelantství vůči systému.

Uvědomují si lidé dopady? Předpokládám, že to není jen o tom, že budou mít minimální starobní důchod.

Máte pravdu, není to jediný dopad. Jde také například o schopnost doložit výši příjmů. třeba v případě spotřebitelského úvěru či hypotéky. Dále o možnost čerpat sociální dávky v případě, kdy nastane složitá životní situace – ztráta zaměstnání, těhotenství, nemoc. To si ale lidé často uvědomí až ve chvíli, kdy takovou pomoc potřebují. Dopady jsou ale také různé s ohledem na status osoby ve stínové ekonomice. Cizinci ze zemí mimo EU pracující například ve stavebnictví, kteří v ČR nechtějí zůstat na trvalo, mohou vnímat odvody na důchod čistě jako daň než jako platbu, od které by se jim měla někdy v budoucnu odvíjet výše důchodu. Bohužel situaci nenahrává ani současná nejistota ohledně podoby důchodového systému – pokud politici v lidech vzbudí dojem, že důchod odvozený od výše jejich příjmů v budoucnosti nemají jistý, motivaci přiznávat všechny příjmy to může podkopávat.

Jsou za námi první vlny epidemie koronaviru. Jaké dopady to mělo na lidi pracující ve stínové ekonomice?

Obtížně se jim mohly dokládat například propady tržeb či snížení příjmů v souvislosti s náhradami, které se v době lockdownu vyplácely. Někteří lidé potřebovali překlenout období výpadku příjmu úvěrem nebo jiným finančním produktem a byli negativně překvapeni, že na něj buď nedosáhli, nebo na něj dosáhli za ztížených podmínek. V některých odvětvích se pandemie neobešla bez propouštění a v takovém případě šli samozřejmě na řadu jako první právě lidé bez standardního pracovního poměru. Na ně totiž samozřejmě nebylo možné čerpat podpůrné programy.

Autor: Lucie Havlišová

Foto: se souhlasem Kryštofa Kruliše