Vlasy si nikdo sám neostříhá, ale na sestavení smlouvy si troufá kdekdo

„Češi advokáty vyhledávají spíše až v okamžiku, kdy jim opravdu teče do bot. Chybí u nás kultura právní prevence. Jakýsi pocit, že využívat právo je normální,“ říká v rozhovoru Vojtěch Sucharda, advokát z kanceláře Arrows a zakladatel projektu Právo k lidem. Na polovinu června chystá veřejnou debatu na téma právní gramotnosti. Ta je totiž v Česku tragická. Rád by přispěl k nové národní strategii po vzoru té, která má zvýšit finanční gramotnost. A nechápe, že se problémem ještě nikdo uceleně nezabývá.

Co byl hlavní podnět k založení projektu Právo k lidem?

Jako advokát se od začátku své praxe setkávám s tím, že lidé nemají ani základní znalosti v oblasti práva. To vede k mnoha negativním důsledkům. Často ani nevědí, že mají právní problém, a tím pádem ho začnou řešit až v okamžiku, kdy jim lze jen velmi těžko pomoci. Dalším dopadem negramotnosti je fakt, že lidé neumí právo využívat a jejich chování je tak často „nesystémové“. Proto jim mnohdy nemohou pomoci soudy nebo jiné orgány státu, ačkoli jednali poctivě. Jednoduše řečeno, nefunguje prevence, lidé se práva spíše bojí a nevyužívají ho. To je problém, který v konečném důsledku paralyzuje fungování právního státu.

Jsou na tom Češi z hlediska právní gramotnosti opravdu tak špatně?

Udělali jsme si průzkum u agentury STEM/MARK. Lidem jsme položili takové otázky, které měly jedno společné. Pokud člověk nezná odpověď, je zjevné, že se v podstatě neorientuje v systému a může mu to způsobit nevratný problém. Jako příklad uvedu lhůtu pro podání odporu proti trestnímu příkazu. Je trochu nezvykle kratší než odvolací lhůta v civilním sporu. Pokud to člověk neví a nepřečte si poučení, což upřímně udělá jen málokdo, může to mít pro něho nevratné důsledky. Právník už pak jen těžko pomůže. Ale i obecnou promlčecí lhůtu v civilním sporu znalo sotva 15 % lidí. 87 % lidí si dokonce myslí, že když si nepřevezmou dopis od soudu, nemůže soud rozhodnout o jejich dluhu. To je opravdu síla.

V čem má veřejnost největší mezery?

V podstatě bych řekl, že na tuto otázku ani nelze odpovědět. Mám za to, by musela být položena opačně. Orientují se Češi vůbec v něčem? Tady bych řekl, že jsou to takové drobné roztříštěné „ostrůvky“ znalostí, které lidé získali většinou na základě nějaké životní zkušenosti. Dostali výpověď, kupovali byt, řešili dědický spor a podobně. Jsem ale přesvědčen, že prakticky neexistuje nějaké ucelené právní minimum, kterým by byl „vybaven“ každý Čech, nebo alespoň většina občanů.

Měly by se podle vás základy práva učit už na základních školách?

Toto bych rád probral s učiteli, lidmi z ministerstva školství, ale i žáky. Z průzkumu společnosti STEM/MARK vyplynulo, že 60 % lidí nezískalo během základní či střední školy žádné právní vzdělání. Je to jedno z témat, které bych rád otevřel na plánované konferenci, o které se asi ještě budeme bavit. Během lockdownu jsem díky projektu pravoklidem.cz měl několik on-line přednášek i pro základní školy a výsledek mě nadchl, protože žáci poslouchali, reagovali, vymýšleli a zajímali se. Troufnu si tvrdit, že je to bavilo. Z vlastní zkušenosti tak mohu říct, že například žáci deváté třídy základní školy jsou už v dnešní době rozhodně schopni se v právu začít orientovat a je žádoucí, aby se ještě před patnáctým rokem svého života se základy práva seznámili. Od této chvíle jsou totiž například trestně odpovědní, mnozí již v této době chodí na brigády či dokonce začínají podnikat.

Jsou Češi zvyklí obracet se na advokáty? Jak jsme na tom třeba v porovnání s Evropou?

Pokud mám odpověď trochu paušalizovat, tak Češi advokáty vyhledávají spíše až v okamžiku, kdy jim opravdu teče do bot. Chybí u nás tak kultura právní prevence. Jakýsi pocit, že využívat právo je normální. Problém je ale určitě i na straně advokátů, kterých se lidé spíše bojí. Mají zejména obavy z cen právních služeb, které obecně považují za vysoké. Jelikož mám v advokátní kanceláři Arrows na starosti naši mezinárodní síť, vidím, že kdekoli na západ či na jih od České republiky jsou právní služby nejméně dvakrát, ale často i třikrát dražší než u nás. Na jednoho člověka přitom ale například v Německu připadá zhruba dvakrát více právníků než v Česku. I přes vyšší kupní sílu je evidentní, že cena není ten hlavní problém. Lidé v zemích s delší demokratickou tradicí mají vyšší právní povědomí, a tudíž právo více používají. Současně chápou, že používáním práva jako preventivního prostředku ušetří spoustu peněz, času a problémů.

Je spousta lidí, kteří raději nejdou do soudního sporu a věc nechají plavat, i když jsou v právu. Zkrátka se bojí, že by se advokátů nedoplatili. Dají se dnes najít advokáti, kteří si vezmou určité procento, pouze pokud spor vyhrají?

Ano, jsou takoví advokáti. Já sám jsem na tomto principu fungoval, ale spíše v době, kdy se jednalo čistě o moje ekonomické rozhodnutí se všemi jeho dopady. Najít takového advokáta ale není jednoduché.

V jakých situacích by si člověk určitě měl vzít právníka?

Já jsem přesvědčen, že skoro vždy, když řeší právní problém. Vlasy si téměř nikdo sám neostříhá, ale smlouvu by si každý nejraději sestavil sám. To je myslím bohužel smutně přesný příklad uvažování lidí v ČR. Já se domnívám, že je potřeba najít řešení, které nabídne lidem dostupnou a dobře odkomunikovanou právní službu, aby dopředu věděli, kolik zaplatí, co za své peníze dostanou a co tím získají nebo ušetří. To dnes bohužel ne vždy vědí a proto mají často pocit, že zaplatili hodně peněz za nic. Protože když použili právníka, tak nevznikl žádný problém. A tady se vracíme k právní gramotnosti. Kdyby člověk věděl, jakému problému předešel, už by si služby právníka cenil více. Dnes bohužel lidé právníka ocení hlavně v případě, kdy je takzvaně vyseká z nějakého opravdového průšvihu. Já osobně vidím velký potenciál v on-line světě, který by mohl tuto problematiku řešit.

A podle čeho si advokáta vybrat, aby měl člověk jistotu, že bude dobrý?

Jak jsme zjistili z našeho průzkumu, lidé zatím nejvíce dají na doporučení. Trend ale logicky směřuje k internetu. U osobního doporučení je to asi poměrně jednoduché. Zajímavější je tedy oblast on-line světa. Ten ale podle mne prozatím čeká na nějaký skutečný průlom, který advokáty přiblíží lidem a odstraní tu pomyslnou bariéru. To je ale asi na samostatný článek. Dnes musí lidé dát na nějaký svůj celkový pocit z advokáta, který by jim měl vyhovovat stylem komunikace, přístupem ke kauze a podobně. Určitě je důležité, aby advokát klienta transparentně informoval o ceně za právní službu: co pro vás udělám, jak to bude zhruba probíhat, kolik to bude stát, proč vám nemohu dopředu přesně říci, jaká bude celková suma, jaké si nastavíme cenové milníky, kdy se pobavíme o tom, co bude dál. Toto považuji za základní informační standard. Už to může hodně napovědět o kvalitách advokáta.

Na polovinu června chystáte konferenci. Čeho by se měla týkat?

Jedná se o první veřejnou debatu na téma právní (ne)gramotnosti v Čechách. Chceme, aby se o tomto tématu začalo mluvit. Osobně ho považuji za natolik zásadní, že upřímně vůbec nechápu, jak je možné, že se jím nikdo uceleně nezabývá. Tuto první debatu chceme směřovat spíše tam, kde problém začíná, tedy do škol. Jaká je úroveň vzdělávání v oblasti práva, proč současné vzdělávání nefunguje, co dělat jinak, jak co nejvíce zapojit odborníky, jaké jsou dopady negramotnosti. Jsem velice rád, že svou účast na konferenci potvrdil prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk, který se tomuto tématu věnuje zejména ve vztahu k exekucím a insolvencím, a Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti a současná členka představenstva České advokátní komory, která má na starosti projekt Advokáti do škol. Konference se dále zúčastní někteří učitelé, pozvali jsme rovněž zástupce politických stran.

Autor: Lucie Havlišová

Foto: se souhlasem Vojtěcha Suchardy