Dlužil a nyní mu nechtějí půjčit. Má na to banka právo?

Neplatil své závazky a prošel oddlužením. I když už roky hradí vše, jak má, banky mu hypotéku stejně nedají. Na poradnu serveru Češi v právu se obrátila čtenářka, říkejme jí třeba Tereza, s velmi citlivou otázkou: Jak dlouho má napravený neplatič „pykat“ za svou minulost?

Terezin nyní již manžel dlužil věřitelům kolem 120 tisíc korun. Svou situaci řešil v roce 2013 s právníkem a ten mu doporučil osobní bankrot. O 3 roky později celý dluh předčasně splatil a myslel si, že tím to pro něj skončilo. Ale mýlil se. „Celou dobu jsme vyčkávali, hlídali si veškerou platební morálku, abychom si mohli vzít hypotéku, jak to bude možné. Hypotenční poradce nám však řekl, že banka má stále problém s manželovou minulostí a hypotéku nám nedají,“ tvrdí Tereza. Zároveň zmiňuje, že oba jsou zaměstnáni a mezitím si vzali pár drobných půjček, které vždy splatili. „Máme někde možnost dovolání? Jak je možné, že je manželova platební minulost stále pro banku někde vidět?“ ptá se a poukazuje na to, že oběma se již pomalu blíží čtyřicítka, a je to tedy pro ně poslední možnost, kdy si na vlastní bydlení půjčit.

Pojďme se podívat, jak to funguje v praxi. Zákon ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru před jeho odsouhlasením posoudit úvěruschopnost spotřebitele. A to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí při tom, že poskytovatel smí poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Banky zkoumají například klientovu transakční historii, ale také vstupy z úvěrových registrů. A to bankovních i nebankovních, kde sdílejí informace s dalšími subjekty. Z nich se dá vyčíst například i pravidelné zpoždění plateb mobilnímu operátorovi.

Banky mají své modely

„To vše se podle určitého algoritmu projevuje v míře rizikovosti klienta a posléze promítá do výše poskytované úrokové sazby, způsobu zajištění úvěru, až po odmítnutí úvěr poskytnout,“ vysvětluje Filip Hanzlík, hlavní právník České bankovní asociace s tím, že konkrétní modely jsou součástí obchodního tajemství a know-how dané banky. „Důležité je zdůraznit, že posuzování úvěruschopnosti probíhá ve vztahu ke konkrétním okolnostem a informacím individuálního úvěrového případu, tedy konkrétního klienta. To vše je rámováno povinností banky vykonávat svou podnikatelskou činnost s odbornou péčí a při respektování obezřetnostních pravidel stanovovaných Českou národní bankou,“ říká.

Pokud by poskytovatel spotřebitelského úvěru posoudil úvěruschopnost žadatele špatně, je taková smlouva neplatná. A mohlo by se stát, že by pak mohl splatit pouze jistinu poskytnutého úvěru.

Podle Davida Šmejkala, ředitele Poradny při finanční tísni, jsou lidé v negativních registrech (Dluhové registry Solus a BRKI, případně i NRKI) vedeni roky. A banky z nich čerpají data. 

„Může to být 3 roky nebo i 4 roky. V tomto konkrétním případě banka nejspíše čerpá ze svých vlastních dat, neboť v insolvenčním rejstříku se data uchovávají 5 let po skončení oddlužení,“ říká k příběhu paní Terezy.

Měla by se lhůta ještě prodloužit?

Petra Kolářová, výkonná ředitelka České asociace věřitelů, by lhůtu ještě prodloužila.  „S ohledem na zamýšlené zkrácení doby oddlužení by podle mě dokonce bylo na místě prodloužit dobu, po kterou bude zveřejněn záznam o dlužníkovi v insolvenčním rejstříku. Zvláště za situace, kdy má být oddlužení ukončeno za 36 měsíců, je informování věřitelů důležitou součástí prevence vzniku nehrazených závazků,“ vysvětluje. „Věřitel má právo vědět, komu půjčuje. Zaprvé tak věřitel lépe ochrání své peníze a jejich návratnost. A zadruhé je to bezpečnější pro samotného žadatele, aby se opětovně nedostal do situace, kterou nebude schopen finančně zvládnout,“  doplňuje Kolářová.

V tom s ní souhlasí i Jaroslav Kocinec, soudní exekutor z Frýdku-Místku: „Zákonodárce klade na věřitele extrémně přísné nároky, co se týče ověřování úvěruschopnosti klientů. Z toho důvodu musí dát legální prostor věřiteli tyto informace získat a ověřit. Proto je vhodné, aby se informace v insolvenčním rejstříku uchovávaly co nejdéle. Je přeci spravedlivé, aby klient, který má řádnou úvěrovou minulost a je čestný, měl mnohem lepší podmínky než klient, který neumí hospodařit s prostředky,“ domnívá se Kocinec.

Pojďme se ale vrátit k případu paní Terezy. Její manžel nemá na získání úvěru žádný právní nárok. Banka dokonce nemusí sdělovat důvody, proč úvěr neposkytla. Pokud by se s tím ale Tereza nechtěla smířit, nějakou možnost má.  „Jednotlivé banky mohou mít vnitřní mechanismy, pomocí kterých má klient možnost vyjádřit s postupem banky nesouhlas, typicky je možné obrátit se na bankovního ombudsmana,“ radí Hanzlík.

Autor: Jitka Hradilová
Foto:  profimedia.cz