Šámal: Posílat neplatiče výživného do vězení nedává smysl

Některé trestné činy by měly být dekriminalizovány a nežádoucí chování by stačilo postihovat jiným způsobem. I díky tomu by se ulevilo přetíženým věznicím a poškození by se patrně i častěji dobrali svých práv. „Některé činy bychom kriminalizovat nemuseli, podobně jako došlo ke změně v souvislosti s přijetím trestního zákoníku například u řízení bez řidičského průkazu, za které bylo dříve ukládáno asi 10 procent nepodmíněných trestů a dnes jde jen o přestupek. Podobně je tomu u zanedbání povinné výživy. Tam má být neplatič výživného hrozbou trestního postihu donucen k placení, ale moc to nefunguje,“ říká ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ předseda Nejvyššího soudu a hlavní autor trestního zákoníku Pavel Šámal.

Rozhovor vyšel na partnerském portálu Info.cz

Jste hlavním autorem trestního zákoníku. V obecné rovině, proč v něm vypadají tresty tak, jak vypadají?

Zákoník je založen na individualizaci a diferenciaci trestání s ohledem na konkrétní kritéria, která jsou stanovena pro ukládání trestů v návaznosti na účel trestání, který sice s ohledem na nutnost vývoje v jeho pojetí není v zákoníku vymezen, ale obecně vyplývá z přístupu teorie i praxe zejména z obecných zásad sankcionování. Jde o nejobecnější rámec, v němž se mají soudy pohybovat, aby ukládaly přiměřené, spravedlivé a humánní tresty. Trestní zákoník vymezuje jen zákonný rámec a rozhodující je navazující praxe soudů při ukládání konkrétních trestů a dalších sankcí.

Proto se tedy alternativní tresty neukládají tak často, jak bylo předpokládáno?

Nelze očekávat, že jen zákon povede k tomu, že se praxe bude chovat určitým způsobem. Zákoník ji samozřejmě hodně posunul, pokud jde o vymezení jednotlivých kritérií, ta jsou daleko podrobnější, obsáhlejší jsou rovněž vymezení přitěžujících a polehčujících okolností. Po přijetí zákoníku se ale neprovedlo to, co se mělo provést ve smyslu podrobného vysvětlování nových přístupů v rámci seminářů, kulatých stolů apod., zvláště pro soudce a státní zástupce. Praxe tak setrvávala v zajetých postupech. Každý soudce je konzervativní, což je na jednu stranu dobře, protože právo musí být stabilní. Pokud se ale neprovedou dostatečná proškolení, vysvětlování a soudci a státní zástupci se dostatečně nezapojí do „přemýšlení“ nad trestáním, jeho smyslem a každým konkrétním činem a jeho pachatelem, tak nejsou přístupy k pachatelům dostatečně individualizované a diferenciované a nepostihují konkrétní viníky tak, aby rozhodování o každém uloženém trestu bylo skutečně přiměřené, spravedlivé a humánní.

Toto měly zajistit po přijetí zákoníku Ministerstvo spravedlnosti a Justiční akademie. Nejvyšší soud ale provedl analýzu, z níž zjistil, že se novou praxi náležitě nepodařilo nastartovat. Po dohodě s nejvyšším státním zástupcem jsme tak přistoupili k určitým dílčím seminářům, které se týkaly zejména peněžitých trestů a následně odklonů. Chtěli jsme dosáhnout změny do té doby poměrně punitivní praxe v postihování pachatelů, kdy základním trestem je buď podmíněný, nebo nepodmíněný trest odnětí svobody. Zejména u peněžitých trestů, jen v důsledku seminářů, bez jakékoliv legislativní změny, došlo k podstatnému nárůstu jejich ukládání. Ze zhruba 4 procent na 18 procent v loňském roce.

Do trestního zákoníku také zasáhly poměrně rychlé novelizace týkající se přeměn trestu, podle nichž se po nevykonání určitého alternativního trestu nepřistupuje rovnou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale k ukládání dalšího alternativního trestu. Tyto novelizace, byť jejich myšlenka nebyla v zásadě špatná, však nebyly legislativně dostatečně propracované a účinné, a proto vůbec nevedly k výsledku, který byl předpokládán, spíše naopak. Na seminářích jsme tak usilovali o to, aby byl trestní zákoník používán tak, jak bylo původně zamýšleno. Pokud dojde k odstranění některých těchto změn, příp. k jejich zpřesnění a náležitému doplnění, jakož i v neposlední řadě dostatečnému proškolení soudců a státních zástupců, praxe se zlepší.

Chystáte nějaké další semináře?

Podobným způsobem se teď budeme snažit ovlivnit praxi rozhodování ohledně domácího vězení. Při přijetí zákona se počítalo s elektronickým monitorovacím systémem, ten ale nebyl velmi dlouho dostupný. Před nedávnem byl zaveden, a přestože v rámci naší zmíněné analýzy soudci říkali, že hlavním důvodem, proč dosud nebyl tento trest ve větší míře ukládán, byla právě neexistence monitorovacího systému, situace se příliš nezměnila. Nestačí jen zákonná změna či vytvoření podmínek, je třeba také vysvětlovat a komunikovat. Mrzí mě, že ministerstvo spravedlnosti a Justiční akademie nedělá v tomto směru dost. Proto je třeba se na to více zaměřit. Semináře ale nesmí soudce prvoplánově nutit k ukládání určitých trestů v konkrétních věcech, to by bylo v rozporu s jejich nezávislostí. Spíše by měly zjistit příčiny jejich dosavadního přístupu a pokusit se najít řešení, které změní nevhodnou praxi. A nejde jen o soudce, ale rovněž o státní zástupce i policii.

Proč soudci dříve nechtěli ukládat peněžité tresty?

Příčin je několik. Slýchali jsme například, že skladba pachatelů je taková, že s ohledem na jejich majetkové poměry není častější ukládání peněžitých trestů možné. Nebo že jejich majetkové poměry nejsou dostatečně zjišťovány již v přípravném řízení, což se nakonec ukázalo jako pravdivé, a proto jsme působili v tomto ohledu na policii i státní zástupce. Praxe se pomalu zlepšuje a vytváří se tak podmínky pro ukládání peněžitých trestů ve větším rozsahu, což je pozitivní trend. Přišli jsme rovněž s určitými legislativními návrhy, které se týkají právě přeměny tohoto trestu, jeho vymáhání a dalších otázek. Důležité je, že aniž by byly tyto legislativní návrhy již přijaty, peněžité tresty se ukládají častěji. Nutné je také říci, že tresty jsou stanoveny obecně, mají zákonné podmínky. Musíme ale identifikovat trestné činy, za něž je vhodné je ukládat.

Kdy se hodí právě peněžité tresty?

Například u dopravních nehod. Tedy trestných činů v dopravě, kde jsou lidé zvyklí na to, že platí pokuty za přestupky. Obdobná situace by měla být i při trestním postihu, při němž se však dosud ukládalo spíše podmíněné odsouzení a zákaz řízení. Podle mého názoru je podstatně účinnější uložit peněžitý trest se zákazem řízení. Vzhledem k tomu, že od tohoto zákazu je možné po výkonu jeho poloviny podmíněně upustit, vede to i k tomu, že odsouzený má snahu peněžitý trest zaplatit. Jinak by se mu řidičský průkaz nevrátil.

Jak hodnotíte četnost ukládání podmíněného trestu odnětí svobody?

Podmíněný trest odnětí svobody je podle mého názoru v praxi nadužíván. Je vlastně pro soud nejjednodušší, neboť na něj neklade příliš velké nároky z hlediska sledování jeho výkonu. Na trest odnětí svobody se zpravidla přeměňuje jen tehdy, když odsouzený spáchá ve zkušební době další trestný čin, případně více přestupků, ale k tomu v praxi často nedochází. Jinak se řádný život příliš nehodnotí, vychází se z minimálního standardu, co se za něj považuje. Naši pozornost je tak třeba napřít na využívání dalších alternativních trestů, které pachatele přímo postihují.

Podmíněné odsouzení je sice pro pachatele hrozbou, že když se něčeho dopustí, půjde do vězení, ale z hlediska jeho vlastního života se ve zkušební době, pokud nejsou uložena některá přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti, nic nemění. Pokud je ale uloženo domácí vězení, je omezen na svobodě, u peněžitého trestu musí zase zaplatit určitou částku. Pocítí tak bezprostřední dopad toho, že se něčeho dopustil. Má to výchovnější efekt, a proto je třeba změnit myšlení soudců a více využívat alternativní trestání. Trest odnětí svobody z hlediska trestání není základním trestem, ale naopak ultima ratio, tedy tím posledním, kdy již žádný jiný nepostačuje. Tak se na něj v posledních desetiletích hledí v teorii i praxi u nás i v zahraničí, ale přesto se nám nedaří snižovat vysoký index vězňů na 100 000 obyvatel, byť v posledních dvou třech letech se zdá, že začíná pomalu klesat.

Existují ideální poměry, jak často by měl být ukládán trest odnětí svobody a jak často alternativní tresty?

V prvotním ukládání trestů netvoří trest odnětí svobody žádné velké množství, jde zhruba o 15 procent. Problém ale je, že soudy často ukládají několik alternativních trestů jednomu odsouzenému v krátké době po sobě, například obecně prospěšné práce, peněžitý trest i domácí vězení. A pokud je odsouzený řádně nevykonává, přemění se mu na poměrně dlouhý trest odnětí svobody. Tato kumulace odsouzení vede k přeplněnosti věznic.

Jaké jsou podle vás další důvody, proč jsou české věznice tak plné?

Například u nás není dostatečně využíváno podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. To je opravdu problém, zaměřuje se na to aktuální novela, kterou připravila profesorka Válková a další poslanci, a to i ve spolupráci s Nejvyšším soudem. V posledních letech totiž klesl počet podmíněných propuštění. Podle mého názoru k tomu přispělo i to, že se objevily některé případy, ve kterých byli soudci masivně kritizováni za to, že nesprávně propustili některé konkrétní odsouzené. V těch případech patrně nebyla kritika neoprávněná, ale žádný soudce nežije ve vakuu. Samozřejmě by měl mít odstup a zachovávat objektivitu, vede to ale k tomu, že podvědomě zpozorní a institut se využívá méně.

Také to je důvodem, že Česká republika má vysoký počet vězňů. Jde o více než 200 osob na 100 tisíc obyvatel, i když v posledních třech letech, jak jsem již uvedl, dochází k poklesu. Souvisí to i s tím, že v České republice klesá trestná činnost v důsledku stabilizace poměrů a dalších pozitivních faktorů, které nastaly. Ve věznicích se to ale projeví až za několik let, kdy budou dříve uložené tresty vykonány. Lze tak očekávat, že počet vězňů bude dál klesat. Je ale třeba se zamyslet i nad další oblastí, a to nad celkovou kriminalizací, se kterou trestání bezprostředně souvisí. Některé činy bychom totiž kriminalizovat nemuseli, podobně jako došlo ke změně v souvislosti s přijetím trestního zákoníku např. u řízení bez řidičského průkazu, za které bylo dříve ukládáno asi 10 procent nepodmíněných trestů a dnes jde jen o přestupek.

Co dalšího by mělo být dekriminalizováno?

Podobně je tomu u zanedbání povinné výživy. Tam má být neplatič výživného hrozbou trestního postihu donucen k placení, ale moc to nefunguje. Většina lidí, kteří výživné neplatí, se do vězení nakonec stejně dostane. A k trestu odnětí svobody se navíc připočtou ještě dříve nevykonané alternativní tresty. Trestní represe tu tedy neplní svůj účel. Tyto osoby raději nastupují do vězení, než aby peníze zaplatily. Měla by tak být zvolena jiná forma jejich donucení k placení. Možné je, aby výživné uhradil stát, což se už několik let připravuje, a poté je vymáhal po osobě, která měla alimenty zaplatit. Postih by mohl být přesunut do přestupkového řízení, kde by značně jednodušeji mohlo být ukládáno i odnímání řidičského průkazu, které je u některých takových osob účinné. V případě tohoto trestného činu je tak trest odnětí svobody spíše odvetou než nápravou a výchovou. Jde o to, aby trest plnil svůj účel. Ani poškozeným nejde o to, aby šel onen neplatič do vězení, ale aby zaplatil. Dochází tak k nežádoucímu efektu i z hlediska poškozeného.

Měl by být dekriminalizován ještě nějaký trestný čin?

Například maření výkonu úředního rozhodnutí, i když tento trestný čin by se neměl zrušit absolutně, ale jen u některých jednání. Jde o věc trestní politiky, ale vláda se jí z těchto hledisek prakticky nezabývá. Není to primárně záležitost soudů, ale státu. Stát tu neplní svou roli, stejně jako například nedělá právní osvětu, což se také nepřímo projevuje opět v tom, že máme plné věznice.

Jak hodnotíte jejich počet a vybavení?

Věnovala se tomu velká pozornost v 90. letech a kolem roku 2000, kdy došlo k výraznému zlepšení. Poté šla ale pozornost stranou. Na ministerstvu spravedlnosti už nyní ani nepůsobí náměstek, který by to měl přímo na starosti, celá agenda byla reorganizována. Problém je, že resocializační programy nejsou dostatečně účinné a nejsou prováděny tak, jak by měly být. Snižování recidivy a to, aby se vězni do věznic nevraceli, přitom vedle zmíněné trestní politiky a ukládání správně zvolených druhů trestů, které pak vedou k náležité individualizaci a diferenciaci každého odsouzení, značně závisí právě na práci ve věznicích. Recidiva je u nás dosti vysoká, zejména v oblasti majetkové trestné činnosti, která tvoří i zhruba 60 % trestné činnosti, za co se lidé dostávají do věznic. To je české specifikum, v zahraničí tolik majetkové kriminality není.

Myslíte například trestnost krádeže?

Krádeže u nás tvoří kolem 70 procent majetkové trestné činnosti, což opět vede k přeplnění věznic. Což je alarmující, úcta k majetku je v České republice oproti zahraničí velmi nízká. Opět jde o otázku trestní politiky, osvěty a právní výchovy. Myslím ale, že to souvisí i se zadlužením společnosti. Je tu i vliv předchozího totalitního režimu a také 90. let, kdy došlo k tzv. divokému kapitalismu.

Jaké alternativní tresty, když odhlédneme od nepodmíněného trestu, nejlépe fungují a jsou nejčastěji ukládány?

Obecně prospěšné práce. Po uzákonění tohoto trestu docházelo postupně k výraznému nárůstu jejich ukládání, v jistém období se tento alternativní trest dostal z hlediska frekvence jeho ukládání i před podmíněné odsouzení. Poté ale došlo k některým legislativním změnám a zavedení určitých omezení, což vedlo k poklesu jeho ukládání, ale stále obecně prospěšné práce zůstávají nejčastějším alternativním trestem v České republice. Bylo by však vhodné se zamyslet nad tím, zda ona omezení byla opravdu v celém rozsahu nutná a zda by se některá neměla opět změkčit.

Jak efektivní je podle vás ukládání zákazu vstupu na společenské akce?

Ani tento trest se nevyužívá do té míry, jak by se mělo. Příští rok na toto téma chceme vedle domácího vězení zaměřit semináře, které hodláme zase uspořádat společně s Nejvyšším státním zastupitelstvím. Naše síly ale nestačí na to, abychom probrali všechny alternativní tresty a na ně navazující vztahy najednou, což by bylo ideální.

Žijeme v digitální době. Nevznikne prostor pro nové tresty? Například pro zákaz vstupu na sociální sítě? Nebo vždy půjde jen o něco doprovodného?

Sleduji vývoj a digitalizaci společnosti, zatím ale nejsem přesvědčený o tom, že by zavedení takového trestu v současné době bylo účelné. Musíme zajistit, aby se například děti nedostávaly na internetu tam, kam by neměly. Pokud jde o trestání, prostředky nám zatím stačí, podobné zákazy můžeme ukládat jako přiměřená omezení či přiměřené povinnosti při ukládání stávajících trestů. Vlastní samostatný trest musí vždy být dobře vykonatelný a dobře kontrolovatelný. A to by tady bylo velmi obtížné. Uvidíme ale, jak se vyvine společnost, třeba něco takového jednou zavedeno bude.

A pokud jde například o uložení povinnosti přečíst určitou knihu či podívat se na nějaký film?

Je to rovněž možné uložit v rámci zmíněných přiměřených povinností, o samostatný trest by ale podle mého názoru jít nemělo. Je to velmi těžko kontrolovatelné. Obsah knihy či filmu si můžete najít na internetu, soudce tak není schopen zjistit, zda pachatel trest skutečně vykonal. A tresty, které nejsou kontrolovatelné, nemají moc smyslu. Nevidím ani cestu ve stálém rozšiřování druhů trestů. Máme jich opravdu hodně, a to i ve srovnání se zahraničím. Jde spíše o to je efektivně využívat, než vymýšlet další a další.

V České republice neexistuje trest smrti, někdy se ale objevují hlasy volající po jeho znovuzavedení. Co na to říkáte?

Trest smrti je v podstatě věčné téma, které se objeví vždy, jakmile se stane nějaký hrůzný čin. Je třeba si uvědomit, že v historii lidstva šlo původně o základní trest, když trest odnětí svobody je záležitostí spíše posledních století, kdy se z původně okrajového trestu stal dominantní prostředek postihu pachatelů, přičemž v posledních desetiletích je jeho význam zase oslabován ve prospěch alternativ. Ale veřejnost je stále naladěna dosti punitivně, neboť většina lidí si myslí, že čím přísnější je uložený trest, tím je ochrana společnosti lépe zajištěna, neboť to vede k efektivnější nápravě pachatele a zejména k účinnějšímu odstrašení od trestné činnosti. Ale takto to nefunguje, což ukazují odborné kriminologické výzkumy. Naopak, když se represe přežene až k masívnímu ukládání trestů smrti, dochází k takzvanému zvlčení společnosti, neboť ztráta úcty k lidskému životu často vede k nárůstu trestných činů.

Trest smrti v moderní společnosti podle mého názoru místo nemá. Vzhledem k zásadám humanismu, omezení represe na nezbytnou míru a k právu na život. Jde také o mezinárodní smlouvy a dokumenty směřující k zákazu trestu smrti, ke kterým Česká republika přistoupila. Existují rovněž studie, které dokazují, že trest smrti nepůsobí odstrašujícím dojmem, jak bylo dříve tvrzeno. Po jeho zrušení nedošlo v zásadě v žádné zemi k nárůstu deliktů, za které byl ukládán. U nás byl trest smrti zrušen v roce 1989. V posledních 30 či 40 letech existence byl ukládán pouze za vraždy, dříve šlo ještě o politické procesy.

K nárůstu vražd u nás ale nedošlo, ani k procentuálnímu, ani v absolutních číslech. V současné době v Evropské unii nemá trest smrti své místo, což je obecně uznáváno. Jsme rovněž vázáni i mezinárodním závazkem, protokolem č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který neumožňuje jeho znovuzavedení. Když budu parafrázovat známý výrok Winstona Churchilla, který zdůraznil, že nálada a názory veřejnosti v otázce zacházení s pachateli trestných činů jsou jedním z neklamných znaků civilizace každé země, je nepochybně i zrušení trestu smrti signálem, na jak vysoké úrovni se naše společnost nachází.


Autor: Jan Januš
             Info.cz

Foto: Nejvyšší soud

Přečtěte si také

Stát vydělává na exekucích stovky milionů korun ročně. Doplácí na...

Čeští zákonodárci se již několik let snaží bojovat proti neúměrnému navyšování dluhů o náklady na jejich vymáhání. Sám stát přitom podle odhadů portálu Češi v právu ročně inkasuje zhruba 400 až 500 milionů korun na dani z přidané hodnoty (DPH) z nákladů exekuce. Pro dlužníky to znamená zdražení exekučního vymáhání o více než pětinu. To je nevýhodné i pro věřitele, kteří musí mnohdy o to déle čekat na splacení dluhu.

Sokol: Ochráncům dlužníků by mohlo vadit i častější...

Ve velkém seriálu INFO.CZ Tresty budoucnosti jsme nabídli prostor rovněž nejznámějšímu českému advokátovi Tomáši Sokolovi, který stojí v čele Unie obhájců a zároveň je místopředsedou České advokátní komory: „Z hlediska státu by se zdálo být zcela jednoznačné, že než většinově připlácet na pobyt vězňů je ekonomicky výhodnější inkaso uložených peněžitých trestů. V praxi je to poněkud složitější, ale peněžité tresty jsou z celé řady důvodů, včetně například toho, že potrestaný neztrácí kontakt s rodinou, se svým pracovištěm, okolím a tak dále, rozhodně výhodnější.“

Smrčka: Problém s dlužníky za socialismu neexistoval...

Vzít si úvěr na novou televizi mohli občané Československa i za minulého režimu. Na barevnou z dovozu však mohli zapomenout, na půjčku šlo pořídit jen černobílou české výroby. Podobně omezená a přísně regulovaná byla tehdy téměř celá nabídka poskytovaných úvěrů. O tom, jak půjčování peněz před rokem 1989 probíhalo a jak fungovalo vymáhání dluhů v případě nesplácení, jsme si povídali s ekonomem Lubošem Smrčkou z pražské Vysoké školy ekonomické.