Platit alimenty nestačí. Podle soudu mají rodiče povinnost trávit čas s dětmi

Stýkat se s vlastním dítětem není pro rodiče jen právo, ale také povinnost. Uvedl to v nálezu Ústavní soud (ÚS). Postavil se tak proti praxi, kdy se rodiče odmítají stýkat bez následků se svými dítětmi. Rozhodnutí připomíná, že rodičovská odpovědnost nekončí u placení výživného a že i styk s dítětem může být soudně vymahatelný.

Justice většinou řeší spíše spory, kdy se jeden z rodičů domáhá širšího kontaktu s dítětem. V projednávané kauze byla situace opačná. Matka navrhovala, aby měl o prázdninách a svátcích děti častěji u sebe jejich otec. Poukazovala na to, že v době školních prázdnin je pro ni náročné skloubit péči o děti a pracovní povinnosti, chtěla tak zátěž více rozložit. Děti samy přitom uváděly, že by s otcem rády trávily více času.

Okresní soud v Mladé Boleslavi návrh zamítl s odůvodněním, že nepečujícího rodiče nelze nutit, aby se o děti staral. Matka neuspěla ani u Krajského soudu v Praze.

Spor se nakonec dostal až k Ústavnímu soudu. Ten se s právním názorem obecných soudů neztotožnil v plném rozsahu. Ve svém nálezu zdůraznil, že osobní styk rodiče s dítětem je integrální součástí rodičovské odpovědnosti a nelze jej redukovat pouze na právo rodiče.

Z toho ÚS dovodil, že rodič má nejen právo, ale i povinnost se s dítětem stýkat. Připustil, že vymáhání styku může být v některých situacích problematické a že ne každé rozhodnutí o styku je vhodné vykonávat donucovacími prostředky.

Zároveň však odmítl obecný závěr, že by rozhodnutí ukládající rodiči povinnost styku nebylo vůbec vykonatelné. Podle Ústavního soudu nelze připustit, aby se rodič mohl jednostranně „vyvázat“ z osobní péče o dítě a svou rodičovskou odpovědnost redukovat pouze na placení výživného.

„Pokud rodič odmítá styk s dítětem, ať již z důvodů pracovních, osobních, či emočních, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod, právo stanovuje, aby takový rodič nesl za své rozhodnutí odpovídající právní následky,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské.

Přesto ÚS stížnost matky nakonec zamítl. Matka totiž poukazovala na porušení práv dětí, neměla však právo podávat za ně ústavní stížnost. Za děti teoreticky mohl stížnost sepsat kolizní opatrovník, možnost ale nevyužil. Nález tak nemá bezprostřední dopad na konkrétní kauzu, ale jeho hlavní východiska se mohou obecně uplatnit v rodinných sporech.

Nález Ústavního soudu tak představuje důležitý vzkaz do soudní praxe. Rodičovský styk není jen možností, kterou může rodič podle své vůle využít, ale je zásadní součástí rodičovské odpovědnosti. Současně však nelze rezignovat na individuální posouzení každého případu a na ochranu dítěte před nepřiměřenými zásahy, které by mohly narušit jeho psychickou pohodu a stabilitu. Je nutné individuálně posoudit každý konkrétní případ zvlášť a nelze plošně říci, že pokud druhý rodič styk s dítětem nechce, tak ho nelze soudně nutit.

Závěr rozhodnutí je, že rodičovská odpovědnost nekončí u placení výživného a že i styk s dítětem může být soudně vymahatelný, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte.

Autor: Petra Andresová
Foto: www.canva.com