Nesystémové odpouštění dluhů problém neřeší. Jen krátkodobě zlepšuje statistiky, varuje Kocinec

Vymáhání pohledávek v Česku brzdí rostoucí administrativa i nové způsoby, jak se dlužníci mohou placení vyhnout, říká soudní exekutor Jaroslav Kocinec. V rozhovoru pro portál Češi v právu promluvil také o tom, jaké změny by současný systém vymáhání potřeboval a proč by se inspiroval takzvaným berlínským modelem.

Co dnes nejvíce komplikuje práci soudních exekutorů?
Exekuční agenda je stále více zatěžovaná různými administrativními povinnostmi a překážkami, které vymáhání dlužné částky, zpomalují. Patří mezi ně například povinnost nahrávat hovory, pořizovat audiovizuální záznamy a následně archivovat obrovské objemy dat. To všechno exekuční řízení prodlužuje a v konečném důsledku ho dlužníkovi i prodražuje, protože úroky mezitím běží dál.

Jaké jsou dnes nejčastější způsoby, jak se lidé snaží exekuci vyhnout?
Využívají třeba Revolut, který jim umožňuje dlouhodobě fungovat v šedé ekonomice. Současná právní úprava, zejména exekuční řád a občanský soudní řád, by si proto zasloužila výrazné zjednodušení a odlehčení – ať už formou rozsáhlé novely, nebo zcela nové legislativy.

V čem představuje Revolut problém?
Problém není jen Revolut, ale jakákoli fintechová či bankovní služba, která podléhá právu jiného státu, ale působí v České republice na základě volného pohybu služeb. V takovém případě se totiž neřídí českou jurisdikcí, tedy ani exekučním příkazem českého exekutora. Konkrétně u Revolutu je sídlo společnosti v Litvě. Pokud by chtěl věřitel získat peníze z dlužníkova Revolut účtu, musel by se obrátit na litevského exekutora. To celý proces výrazně komplikuje i prodražuje.

Jakou největší změnu by podle vás legislativa vymáhání pohledávek potřebovala?
Velmi zajímavým nástrojem by bylo zavedení minimální povinné splátky. Ta by dlužníky motivovala k tomu, aby své závazky postupně spláceli a měli přehled o tom, že je proti nim vedena exekuce. Dnes se totiž v praxi často stává, že dlužníci o svých exekucích ani pořádně neví, případně nemají přehled o tom, kolik jich je proti nim vedeno. A některým je to dokonce úplně jedno. Tratný je na tom samozřejmě i věřitel, kterému dlužník v takových případech nic neplatí. I to by minimální splátka vyřešila.

Existuje naopak něco, co podle vás vymahatelnosti práva v Česku oslabuje?
Určitě nesystémové zásahy do vymáhání práva a oddlužení. Tam patří například takzvaná milostivá léta nebo různé jednorázové odpouštění dluhů a zastavování řízení. Taková opatření podle mě jen krátkodobě sníží statistiky počtu dlužníků nebo vymáhaných částek, ale problém ve skutečnosti neřeší. Po určité době se čísla stejně vrátí zpět. Nemluvě o tom, že vysílají špatný signál společnosti, že dluhy se platit nemusí - on vám je totiž někdo v budoucnu stejně odpustí.

V přednášce jste mluvil o tom, že jste příznivcem berlínského modelu vyklizení. O co jde?
To je věc, kterou bych velmi rád viděl v českém právním řádu. V současné době to funguje tak, že exekutor vyzve nájemce, aby nemovitost ve stanové lhůtě vyklidil. Pokud k tomu nedojde, exekutor přistoupí k vyklizení nemovitosti za pomoci stěhovací služby. Musí zajistit přesun věcí do skladu, případně jejich prodej.
Berlínský model je zjednodušený způsob vyklizení nemovitosti. Soudní exekutor, případně jeho vykonavatel, pouze vymění zámky v daném bytě, pořídí audiovizuální záznam, aby bylo zdokumentováno, jaké věci se v bytě nacházejí, a vykáže osoby, které tam už nemají právo pobývat. Následně s věcmi nakládá sám věřitel, který je může třeba rozprodat. Odpadá tak nutnost převozu a uskladnění věcí, což výrazně snižuje náklady věřiteli i dlužníkovi.

Rozhovor vznikl v rámci akce Fórum věřitelů.

Autor: Marie Sehnálková
Foto: Česká asociace věřitelů