Kauza Mostecké uhelné: Pro transakci hlasovala celá vláda

Vrchní soud v Praze se od 8. září vrátí ke kauze Mostecké uhelné. Bude zjišťovat, jestli mohl být český stát při prodeji svého podílu skutečně uveden v omyl, když měl informace přímo z firmy a pro prodej akcií MUS hlasovala celá vláda jednomyslně.

Právě tato otázka je pro obhajobu někdejšího manažera MUS Antonia Koláčka (na úvodní fotografii) zásadní. V roce 1999 prodala vláda Miloše Zemana zbývajících 46,29 procenta akcií Mostecké uhelné společnosti Investenergy za 650 milionů korun. Pro přímý prodej konkrétnímu kupujícímu hlasovalo všech šestnáct členů vlády.

Stát navíc nebyl v Mostecké uhelné vzdáleným akcionářem bez přístupu k informacím. V dozorčí radě společnosti seděli jeho zástupci, informace mělo ministerstvo průmyslu i Fond národního majetku a dění kolem firmy zkoumaly i další státní instituce.

Významné je i pozdější vyjádření bývalého ministra financí Ivana Pilipa. Ten uvedl, že věděl, komu se Mostecká uhelná prodává, a že nebyl jediným člověkem, který tuto informaci měl. 

Právě souběh těchto okolností zpochybňuje obraz státu, který neměl tušení, co se kolem jeho majetkového podílu děje. Stát měl své zástupce přímo ve firmě, informace měly jeho instituce, člen vlády připouštěl znalost skutečného pozadí kupujícího a konečný prodej jednomyslně schválil celý kabinet.

Antonio Koláček proto dlouhodobě odmítá závěr, že vláda jednala v nevědomosti.

„Vláda nebyla uvedena v omyl, jak tvrdí rozsudek soudu prvního stupně. Měla informace, měla kontrolní nástroje a rozhodovala vědomě,“ říká Koláček. A dodává: „Stát nebyl obětí našeho jednání. Stát byl součástí celého procesu a věděl, co se děje. Dokonce to podporoval, protože sám nevěděl, co dál s Mosteckou, která byla v krizi.”

Grégr: Švýcaři českou privatizaci nedokázali pochopit

Do stejného obrazu zapadá i zkušenost tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra. Ten se později osobně setkal se švýcarskými prokurátory a pokoušel se jim vysvětlit, v jakých podmínkách transformace Mostecké uhelné probíhala.

Podle jeho vzpomínky ale obě strany jako by mluvily každá jiným jazykem.

„Já jsem jim vykládal, jak přesně probíhala ta privatizace Mostecké. Řekl jsem, že to byla celostátní záležitost. A ti si mysleli, že jsem se zbláznil. Kroutili hlavami, div si neťukali na čelo. Asi jsem jim to nedokázal vysvětlit. Nebo možná spíš oni to nedokázali pochopit,“ popsal Grégr.

Jeho slova jsou pro dnešní pohled na kauzu podstatná. Mostecká uhelná nebyla izolovaným obchodem několika lidí odehrávajícím se mimo pozornost státu. Šlo o jednu z významných transformačních operací své doby, do níž byly zapojeny státní instituce a jejíž završení schválila vláda.

Grégr se přitom neomezil jen na kritiku nepochopení českých poměrů. S odstupem si položil i otázku, „jestli to svým způsobem nebylo také účelové“. Ve Švýcarsku totiž nakonec zůstaly stovky milionů franků zabavených právě v souvislosti s kauzou MUS.

Výsledkem nebyl zničený podnik

Důležitý je také výsledek samotné transformace. Mostecká uhelná nezanikla, ani se neproměnila v prázdnou skořápku. Pokračovala v těžbě, zaměstnávala tisíce lidí a plnila své sociální i rekultivační závazky.

Někdejší předseda hornických odborů Cyril Zapletal připomíná právě tuto stránku příběhu:

„Když jsme v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí řešili osud hnědouhelných dolů, šlo vždy především o lidi a stabilitu regionu. Pro mě bylo důležité, že Mostecká uhelná po privatizaci fungovala dál, zaměstnávala tisíce lidí a plnila sociální i rekultivační závazky. Z pohledu horníků bylo zásadní, že podnik žil a mzdy chodily.“

Koláček tento moment považuje za jeden z důkazů, že veřejný obraz celé kauzy neodpovídá tomu, co se s podnikem skutečně stalo. „Ten podnik nikdy nebyl vytunelován. Ten podnik jsme zachránili,“ říká.

Podle něj Mostecká potřebovala rychlou restrukturalizaci, protože spotřeba hnědého uhlí prudce klesala a budoucnost tisíců pracovních míst byla nejistá.

Zarážející také je, jak byly prověřeny role jednotlivých lidí, kteří se na řízení a pozdějším vlastnictví firmy podíleli.

Petr Pudil a Vasil Bobela působili ve vedení MUS, později se stali jejími spoluvlastníky a po odchodu Koláčka a Měkoty převzali jejich podíly. Přesto v českém trestním řízení vystupovali jako svědci a při jejich policejních výsleších směřovalo k samotné privatizaci jen minimum otázek.

Proč tedy byly role šéfů stejného podniku prověřovány tak rozdílně? Byl příběh MUS vyšetřen skutečně ze všech stran, nebo se orgány soustředily především na jednu verzi?

Tvrdit vinu nestačí

Právě tady se spor posouvá z roviny hospodářských dějin do roviny trestního práva. K odsouzení nestačí, že jedna verze událostí působí přesvědčivěji než jiná. Vina musí být prokázána bez důvodných pochybností a soud se musí vypořádat i s jinými relevantními skutečnostmi.

Pokud přitom některé osoby nebyly prověřeny se stejnou intenzitou jako jiné, není to jen vedlejší procesní detail. Je to otázka, jestli vyšetřování vůbec vytvořilo úplný skutkový obraz.

„Trestní řízení přece nesmí fungovat tak, že si nejprve vytvoříte příběh a potom v něm hledáte jen to, co ho potvrzuje. Obžaloba musí prokázat vinu konkrétního člověka a zároveň se poctivě vypořádat se vším, co tuto verzi zpochybňuje. Pokud významné informace nebyly dostatečně prověřeny, není to drobná vada dokazování. Je to problém samotného základu, na kterém stojí odsuzující rozsudek,“ uzavírá advokát Pavel Staněk.

Autor: Redakce
Foto: Lukáš Bíba/Economia